STÁTNÍKEM BEZ DIPLOMU

Češi možná nejsou příliš vášnivý národ, ale jednu skutečnou posedlost opravdu mají. Jde o zbožňování vysokoškolských titulů. Spíše titulů než vzdělání.

Částečně jde o vynucenou náklonnost. Zákony vyžadují „VŠ“ pro téměř všechny pracovní pozice ve veřejné správě. Továrny na tituly mají zajištěný odbyt. Ale i bez vynucené poptávky je titul pro většinu Čechů něco magického. Ale je to racionální postoj?

Vynechme vědu, medicínu a další obory, kde význam titulů je nezpochybnitelný. Když jdete na operaci, asi byste nechtěli dostat se pod nůž nějakému absolventu „Vysoké školy života“. Ani řízení jaderné elektrárny byste nepřenechali samoukovi, byť nadanému. Totéž platí pro celou škálu dalších oborů.

Ale do jaké míry je zapotřebí, aby ve vládě nebo dokonce v čele vlády stál držitel vysokoškolského titulu? Je vzdělání na těchto místech opravdu potřebné, anebo jde spíše o snobismus moderní doby, kdy titul nebo aspoň odborný certifikát musí mít i uklízečka? (Ne, není to vtip: skutečně existuje British Institute of Cleaning Science – Britský institut čistící vědy – který pořádá kursy a uděluje certifikáty. Na rozdíl od mnoha nedávno založených univerzitních oborů ovšem aspoň dělá něco hmatatelného a očividně užitečného.)

Když jsme u certifikátů: nejvyšším vzděláním současného švédského premiéra Stefana Löfvena jsou svářečské zkoušky. Ze svářeče v loděnicích se Löfven vypracoval přes odbory až na předsedu sociální demokracie a dále na předsedu vlády. Jde vlastně o stejnou kariéru, jakou šel Löfvenův kolega Lech Wałesa, ovšem v podstatně klidnějších poměrech vyspělé demokracie.

Vadí Švédsku, že jeho premiér nemá žádnou vysokou školu? Soudě podle makroekonomických výsledků, nevadí to vůbec. Švédsko patří mezi vzorové ekonomiky Evropy, pokud jde o růst, zaměstnanost, státní dluh a většinu dalších parametrů. Dokonce ani pověstně drahý sociální stát s vysokými daněmi není, co býval dříve. Daň z podnikových příjmů činí 21 procent (v Česku 19 procent), zaměstnanec s platem střední třídy platí ve Švédsku dokonce nižší daně, než český zaměstnanec s podobným platem.

Zůstaňme ještě u hlav států a vlád bez diplomu. Patřil mezi ně i Václav Havel, jehož pokus o studium vysoké školy technického směru nedopadl dobře. Opět je namístě otázka: byl by hypotetický ing. Václav Havel lepším disidentem a později prezidentem, než jakým byl coby oficiální středoškolák? Patrně nikoli. U politického vůdce jsou v některých případech důležitější jiné kvality, než známky ze státních zkoušek a obhajoba diplomové práce.

Nic proti vzdělání, ale ani premiér John Major (ve funkci od listopadu 1990 do května 1997) neměl vysokou školu. Neměl ani britský ekvivalent maturity, protože školu opustil v šestnácti letech. Zlé jazyky tvrdily, že nebyl přijat na místo průvodčího v autobuse kvůli špatnému prospěchu z matematiky, ale nebyla to pravda. (Skutečným důvodem byla údajně výška Majorovy postavy.)

John Major vystudoval korespondenční kurs bankovnictví, který byl zřejmě velmi dobrý, protože získal práci v bance a kariérně postupoval velmi rychle. Nakonec v roce 1979 vyhrál volby ve svém okrsku a stal se konzervativním poslancem.

Zůstaňme ještě v 90. letech. V té době mělo Řecko nejvzdělanějšího předsedu vlády ve své historii. Byl jím socialistický politik Andreas Papandreou, bývalý profesor ekonomie na Harvardově univerzitě a na řadě dalších vysokých škol. Nesmírně oblíbený ve své době, neboť dokázal rychle a účinně zvýšit životní úroveň populace. Bohužel to bylo za cenu obrovského nárůstu státního dluhu. Cena za tento dluh ovšem začala být viditelná až v roce 2010, čtrnáct let po jeho smrti. Vzdělaný politik ještě nemusí být moudrý politik.

Foto: Pavel Kohout

​Zpět k Británii. Z významných premiérů bez diplomu nesmíme zapomenout na Winstona Churchilla. Jako žák prestižních škol v Brightonu a v Harrow příliš nevynikal. Byl hodnocen jako inteligentní chlapec s vynikající pamětí, ovšem „nepořádný, nedbající na úpravu a věčně chodící pozdě.“ Šel na vojenskou akademii v Sandhurstu. Ovšem jen na méně prestižní část pro budoucí kavaleristy. Jeho otec Randolph nebyl potěšen, neboť studenti byli povinni pořídit si koně na vlastní náklady (vlastně na náklady rodičů).

Ani v Sandhurstu neměl Winston skvělý prospěch, nicméně čas věnoval studiu strategie a klasických autorů, z nichž poté celý život čerpal. Zejména při psaní svých proslulých projevů, které utvářely historii. Hraje z tohoto hlediska nějakou roli, že proslulý státník nikdy nebyl nucen hrát si na vědce psaním nějaké nesmyslné diplomové práce? Dopadla by druhá světová lépe, kdyby Churchill měl diplom z regionálního rozvoje nebo z politologie?

Totéž platí pro Harry Trumana. Ten začal dvě vysoké školy (obchodní školu a práva), ale ani jednu nedokončil. Přesto složil tu nejtěžší zkoušku: obstál jako americký prezident na počátku studené války.

Ani Abraham Lincoln neměl vysokou školu a přesto vyhrál válku. Horkou. Občanskou. Navíc skoncoval s otroctvím. V 19. století ještě nepanoval předsudek, že politik musí být vědec, takže prezident bez vyššího vzdělání byl běžným jevem.

Platilo to i pro prvního prezidenta Spojených států, George Washingtona. Dokonce ani řada spoluautorů americké ústavy neměla právnické vzdělání. Možná právě proto je americká ústava tak srozumitelná, tak dobře promyšlená, bez dvojsmyslů, bez mezer, bez právnických kliček a bez logických protikladů. Možná bychom měli požadovat, aby příští českou ústavu – která bude jednou nutná, chceme-li vybřednout z neustálého cyklu krizí – psal tým zahrnující i neprávníky.

Mírně rozšířená verze článku psaného pro Lidové noviny