|
Pravděpodobně jste již rozhodnuti, koho volit. Pokud ne, nebudu vás přesvědčovat. Jsme svobodná země a máme demokracii, i když velmi nedokonalou. Každý člověk má svůj mozek a své svědomí. Ať tedy každý volí podle svého vlastního rozumu. Nikým neopovrhuji, každý má důvod mít své vlastní názory. Nikomu nebudu nadávat do zpozdilých primitivů ani do naivních sluníček. Osobně nejsem nadšen ze žádného z obou kandidátů ve druhém kole prezidentských voleb, ale to je můj problém. Voliči v prvním kole rozhodli, nezbývá než respektovat fakta. Totéž bude platit i po oznámení výsledků finálního kola voleb. Na rozdíl od některých politologů a komentátorů jsem rád, že prezident je volen přímo. Je tak odpovědný přímo voličům a nikoli politickým stranám a lobbistům. Je správné, že senátoři jsou voleni přímo. Bylo by správné, kdyby se přímá volba týkala i poslanců a starostů, možná i hejtmanů (ačkoli si myslím, že hejtmani a kraje jsou úplně zbytečný a nákladný mezičlánek státní správy.) Nevidím jako problém, že Zeman a Drahoš rozdělují společnost. Rozdílné názory jsou znakem skutečné demokracie. Naopak, když jsou všichni nebo téměř všichni dobrovolně povinně „semknuti“ kolem autoritativního vůdce (nebo vůdkyně, i takový případ existuje), demokracie je ohrožena. A pokud někdo má kvůli volbě prezidenta spory v rodině nebo mezi kamarády – lidé, proboha, závidím vám vaše starosti. Žádné totiž nemáte. Zanechte žlučovitosti a buďte rádi, že jste na světě. A na závěr jedna fotografie záměrně úplně mimo téma: nudných obličejů starých pánů už bylo dost.  Londýn, pohled na finanční centrum z Greenwiche
Pozorně si prohlédněte následující graf. Zobrazuje objem veřejných výdajů v různých evropských zemích a v USA:  Co vidíme? Vidíme obrovské náklady evropských států, mezi nimiž dominují sociální výdaje. Vládnoucí strany ve většině zemí uplácejí své občany sociálními výhodami, aby si zajistily hlasy v příštích volbách. Je přitom jedno, kde vládne levice a kde "pravice", protože všechny strany hlavního proudu jsou dnes fakticky socialistické. Včetně německé CDU, včetně rakouských Svobodných. Mírně se liší jen v míře socialismu.
Je toto stále ještě demokracie? Formálně ano. Lidé chodí k volbám, vhazují lístky do uren, výsledky voleb jsou spočteny a vláda je sestavena. Někdy hned, jindy později. Formálně je všechno v pořádku. Ve skutečnosti ale něco chybí. Něco podstatného. Chybí svoboda. Pečovatelský stát, který přerozděluje něco kolem poloviny hrubého domácího produktu, nemůže být domovem svobodných občanů. Z lidí se stávají otroci státu. Přečtěte si Hayekovu Cestu do otroctví a bude vám vše jasné: už tam jsme. Nejdále na cestě do otroctví pokročila Francie. Ale v jiných zemích je situace jen o málo lepší. Dříve demokracie znamenala liberální systém, kde si občané mohou zvolit, zda chtějí silnější anebo méně silný stát. Dnes tato možnost prakticky odpadá. Z liberální demokracie se stala neliberální demokracie. Můžete si volit, koho chcete, ale nakonec dostanete jen další vládu, která bude utrácet, jako kdyby už neměl přijít žádný zítřek. Snad jen Spojené státy se vzepřely trendu a zvolily si jednoznačně nelevicového prezidenta a převážně pravicový Kongres. To představuje určitou naději pro západní svět. Většina Evropy ovšem vypadá beznadějně. Neliberální demokracie a všemocný pečovatelský stát vítězí nad občanem. Český prezident zdánlivě nemá takřka žádné ekonomické pravomoci. Nerozhoduje o státním rozpočtu. Nerozhoduje o výši daní. Nevypisuje žádné veřejné zakázky strategického významu. Pokud jde o mezinárodní obchod, může působit jako viditelný symbol – a prezident Zeman tak často rád činí – ale to je vše. Ostatně Zemanovy „úspěchy“ ohledně posílení českého exportu do Číny nejsou ani symbolické.
Toto vše ale neznamená, že by český prezident byl pro národní hospodářství bezvýznamnou figurou. Prezidentův vliv je významný, dlouhodobý, i když nepřímý. Mezi ústavní pravomoci prezidenta totiž patří jmenování členů Bankovní rady ČNB, ústavních soudců a vedení Nejvyššího kontrolního úřadu. Kromě toho prezident může udělit milost nebo amnestii obviněným ze závažné hospodářské kriminality – i toto je způsob, kterým prezident může ovlivnit ekonomické dění a který byl již skutečně využit. Všechny tyto pravomoci jsou výlučné, nedělitelné a prezident nemá z Ústavy povinnost svá rozhodnutí s kýmkoli konzultovat. Je zřejmé, že jmenováním správných či nesprávných lidí se názory prezidenta mohou dlouhodobě promítnou do výkonnosti české ekonomiky. Začněme s Českou národní bankou. Její vliv je beze všech pochybností obrovský: kromě centrální měnové autority ČNB má v rukou ještě regulaci nad kapitálovými a finančními trhy. Je to mimochodem zřejmě světový unikát: stav a budoucnost celého českého finančního sektoru závisí na kvalitách prezidenta coby personalisty. Jinými slovy, dobrý prezident najmenuje kvalifikované centrální bankéře, aniž by jeho správnou volbu mohli hatit poslanci nebo ministři pod vlivem lobbistů a vlastních nekvalifikovaných názorů – ale platí i opak. Pokud prezident chybně zvolí vedení ČNB, pak může Bankovní rada dojít k nesprávným a unáhleným rozhodnutím. Význam této systémové konstrukce vynikne v praxi. Na podzim roku 2013 Bankovní rada rozhodovala o zahájení měnových intervencí. Ačkoli hlasování Rady je teoreticky tajné, z veřejných projevů jejích členů jasně vyplynulo, kdo jak hlasoval. Čtyři členové pro, tři proti. Nikoli náhodou byli zmínění čtyři členové hlasující pro spíše ekonomové akademického typu, pro které je teorie důležitější než realita. Ostatní tři, které můžeme označovat za „praktické“ křídlo Bankovní rady, měli jiný názor, ovšem byli přehlasováni. Měnové intervence se tedy staly skutkem díky vášni předchozího prezidenta pro akademické tituly – a připusťme i v důsledku osobních sympatií či antipatií. Jelikož neexistuje žádný tlak na změnu tohoto systémového nastavení, lze i u budoucích prezidentů čekat, že jejich osobní názory a preference budou mít dopady makroekonomického významu. Nejde jen o měnové intervence – z této nešťastné lekce se snad již všichni poučili – ale o měnovou politiku vůbec. A ještě o víc: stále je otevřená otázka přijetí eura. Osoba budoucího prezidenta (nebo osoby spíše budoucích prezidentů) mohou mít významný vliv, i když o euru nerozhoduje ani on sám, ani bankovní rada. Ústavní soud má rovněž ekonomický význam – může rozhodovat v řadě sporů hospodářského rázu. Příklad: Ústavní soud zrušil v roce 2010 část zákona o důchodovém pojištění týkající se snižování důchodů. Rozhodl na základě stížnosti invalidy, který nebyl spokojen s výší důchodu, neboť přes poměrně vysoký plat pobíral malý důchod. Toto rozhodnutí mělo skutečně materiální dopad na penzijní systém. Jmenování ústavních soudců je možná ještě důležitější než členů Bankovní rady. V jejím případě jde „jen“ o to, zdali měnová politika bude přísnější nebo volnější, zda regulace bude těžkopádná nebo o něco lehčí. Ústavní soud však může rozhodovat o budoucnosti systému jako takového. Jiný příklad: V roce 1933 založil prezident F.D. Roosevelt úřad zvaný National Recovery Agency (NRA). Ve své podstatě šlo o zavedení regulovaného hospodářství se státem kontrolovanými maloobchodními cenami, přičemž princip kapitalismu volné soutěže měl být podstatně omezen. O dva roky později se soudní spor týkající se NRA dostal k americkému Nejvyššímu soudu. Soudci měli na věc zásadně odlišný názor než FDR. Důsledkem verdiktu bylo takové okleštění pravomocí NRA, že úřad byl reorganizován a prakticky zrušen. Nejvyšší soud tak zachránil Spojené státy před zavedením socialismu – anebo přinejlepším smíšené ekonomiky –, což byl osud, kterému se mnohé evropské země nevyhnuly. Británie, Francie, Itálie, všechny tyto země prošly hořkými zkušenostmi s regulacemi cen, se znárodňováním, s přehnanou mocí státu, protože neměly silný a dobře obsazený ústavní soud. O Československu a dalších zemích, které vlivem geopolitiky spadly na druhou stranu železné opony, ani nemluvě. Jak promítnout všechna tato fakta a zkušenosti do druhého kola volby českého prezidenta, je věcí každého voliče. Informací je hodně, názorů ještě více, ale svědomí má každý jen jedno. Psáno pro Lidové noviny Je Česko podle Vás výrazně rovnostářské, nebo je to jen mýtus? Z čeho plyne?
Česko je skutečně do značné míry rovnostářskou společností. Je to dědictví let 1948-1989, které se projevuje jak společensky (všichni bývali zvyklí na víceméně podobnou životní úroveň), tak ekonomicky (základna domácího kapitálu je i po téměř třech desítkách let budování kapitalismu poměrně slabá ve srovnání s Německem nebo jakoukoli západní zemí). Podobně jsou na tom „slušnější“ země bývalého východního bloku: Slovensko nebo Slovinsko. Naopak většina postsovětských republik se stala dějištěm masivní privatizace přírodních zdrojů a vzniku nové oligarchie. V Česku je přírodních zdrojů poměrně málo, takže máme pár uhlobaronů, několik finančních magnátů a to je z větší části vše. Drtivou většinu průmyslu jsme „odevzdali“ na Západ, takže dividendy inkasuje kdosi v zahraničí a Češi nemusí tolik závidět svým spoluobčanům. Považujete přerozdělování státem prostřednictvím daní a dávek za odpovídající? Přerozdělování v pásmu 35 až 40 procent HDP je ještě přijatelné, ale výše bychom jít neměli. Současná podoba českého sociálního státu je totiž pro některé vrstvy obyvatelstva až demotivující. V Česku není problém žít celkem pohodlně a příliš se nesnažit. Zároveň platí, že míra zdanění pro vyšší střední třídy – pro lidi, kteří se opravdu snaží, pracují přesčasy, mají náročné technické nebo manažerské pozice – je velmi vysoká. Míra celkového daňového břemene pro středně postaveného manažera nebo odborného pracovníka je v Česku vyšší než ve Švédsku. Není to úplně nejzdravější stav věcí. Považujete vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů v Česku (např. podíl mzdy na výdělcích) za odpovídající? Podíl mezd na tržbách podniků je takový, jaký je: výsledek ekonomické rovnováhy, který se sice nemusí líbit každému, ale je jen málo možností s tím něco dělat. Jestliže velká část výrobců funguje v subdodavatelském režimu, kde jsou nízké ziskové marže, nelze čekat zázračný růst mezd. U podniků, které jsou vysoce ziskové, je to jinak. Odbory prosazují tvrdá jednání a v krajním případě stávky. To může přinést určité výsledky, ale pozor: pokud odboráři budou až příliš úspěšní, hrozí řecký scénář. Ne, teď nemyslím řeckou finanční krizi z nedávných let, ale řecký scénář z let osmdesátých. Velmi rychlý růst mezd sice pronikavě zvýšil životní úroveň Řeků, zároveň však přispěl k předčasné deindustrializaci ekonomiky. Jinými slovy, Řecko se stalo pro výrobu příliš drahým, takže řecký průmysl začal upadat dříve, než se stačil rozvinout. Český průmysl sice již vyspělý je, ale to nic nemění na podstatě věci. Z některých volebních výsledků vyplývá, že protestně naladění kandidáti dokáží dobře uspět v pohraničních regionech. Proč tomu tak je a co s tím dělat? Existuje jediné řešení: ať se tzv. demokratické strany začnou chovat zodpovědně a ne jako kdyby tato země byla na jedno použití. Nejsem voličem ani jedné z protestních stran nebo hnutí, která jsou nyní zastoupena v českém parlamentu a která mu dominují (zejména zmíněné hnutí), ale jejich voliče chápu. Strany hlavního proudu zklamaly, napravo i nalevo. Voliči hledají alternativu, je na tom něco překvapujícího? Že ty alternativy jsou občas dosti podivné a ne vždy hezké, je jiná věc. Podstatou problému je, že voliči mají pravdu: strany hlavního proudu selhaly. Jak by podle Vás šlo systémově posílit pocit spravedlivého přerozdělování v české společnosti, ať už daňově (progrese/rovná daň/asignace atd.), dávkově (jinak dávky/minimální zaručený příjem atd.), investičně (speciální pobídky pohraničí, sektorově atd.) Zabýval jsem se nejrůznějšími daněmi, které na světě a v průběhu historie existovaly, včetně daňové struktury Francie před rokem 1789, britskou daní z oken, zdaněním zisků za Rakouska i za prvín republiky, extrémní švédskou daňovou politikou 70. a 80. let, ale i neúspěchem britské daně z hlavy, která předznamenala pád Margaret Thatcherové. Ze všech těchto srovnání vyplývají dva poznatky:
Takže recept na spravedlnost je velmi jednoduchý:
Odpovědi na otázky Davida Klimeše z časopisu Ekonom OTÁZKA DEBATA Jana Macháčka: Co si myslíte o návrhu na harmonizaci minimální daně z příjmu firem v EU? V předběžném návrhu budoucí koaliční dohody v Německu se nachází návrh z dílny SPD na harmonizaci minimální daně z příjmu firem v EU. Nejde tedy o harmonizaci systému výpočtu daňového základu, ale přímo o harmonizaci minimální sazby. Vypadá to na vyhlášení války daňové konkurenci mezi státy. Šlo by o něco, co není samozřejmé ani v mnohé federaci. Pokud se tento požadavek uchytí, jaký má být názor České republiky? A co by na to řekli například v Irsku, kde si svého svobodného práva danit firmy nízko velmi cení? ODPOVĚĎ
Harmonizace daňových sazeb je vlhkým snem evropské levice. Podle její ideologie všechno zlo pochází z toho, že stát nemá dostatek peněz. Ve skutečnosti západoevropské státy vybírají na daních rekordní objemy peněz, které nemají precedent v mírové době. Dříve stát vybíral tolik peněz jen přechodně, během válek. Ale ani sumy v rozmezí 40 až 50 procent HDP nestačí na provoz sociálního státu, který by vyhověl představám evropských levičáků. Je tedy nutno danit více, čím více, tím lépe. Z hlediska občana by daňová „harmonizace“ představovala kartelovou smlouvu. Představte si, že se telekomunikační operátoři, banky, elektrárny, vodárny a plynárny v celé EU spojí a zavedou „harmonizované“ sazby. Samozřejmě s bohulibým zdůvodněním: je třeba více investovat, zákazník si zaslouží lepší péči, vše pro klienta, bla bla bla. Pokud by se vám harmonizace poplatků za služby líbila, pak by se vám jistě líbila i harmonizace poplatků za služby, které poskytuje stát. Mimochodem, švýcarská ústava harmonizuje daně z příjmů mezi kantony: obsahuje ovšem HORNÍ hranici, kterou daňové sazby nesmí překročit. Švýcaři mají ve své zemi ústavně zakotvenou daňovou konkurenci. Zajímavý námět. Pokud evropská média píší nebo hovoří o Donaldu Trumpovi, bývá to zpravidla v souvislosti s různými povrchními skandálky a aférkami. Pokud se hovoří o jeho hospodářské politice, je to obvykle ve spojení s daňovou reformou, která má mít údajně katastrofální dopad na federální rozpočet.
Nicméně každý, kdo se někdy seriózně zabýval hodnocením změn daňových sazeb, ví, že jen čas ukáže, kdo měl pravdu. Je ale jedna velmi důležitá skupina Trumpových opatření, která zůstává úplně stranou pozornosti evropských médií. Ani americká jí nevěnují přehnanou pozornost. Touto opomíjenou problematikou je Trumpova deregulace. V Evropě je velmi málo známým faktem, jak hluboce svázána zákony a vyhláškami jsou nejrůznější odvětví americké ekonomiky. Stěžujeme si na přehnanou aktivitu bruselských regulátorů, aniž bychom si uvědomovali, že ti washingtonští nejsou ze své přirozenosti liberálnější. Všichni byrokrati jsou stejní, všichni mají tendenci maximalizovat svoji moc. Legendy o „neregulovaném americkém kovbojském kapitalismu“ jsou prostě jen legendy. Levicový deník The New York Times – který nemá Trumpa nijak v lásce – nedávno publikoval článek o jablečné farmě ve státě New York, která musí dodržovat celkem sedmnáct různých vyhlášek obsahujících pět tisíc různých omezení nebo nařízení. Regulováno je naprosto vše: od použití hnojiv a pesticidů přes bezpečnost práce, mzdy, daně, pojištění a pracovní podmínky zaměstnanců, až po značení produktů. Článek uvádí, že federální normy upravující podnikání v oblasti ovocných sadů obsahují celkem dvanáct tisíc omezení, což je nárůst o 26 procent ve srovnání se stavem z roku 2007. A pokud váš ovocný sad navštíví uprostřed sklizňové sezóny tým federálních inspektorů, jimž musíte věnovat desítky hodin týdně, máte o zábavu postaráno. The New York Times připouští, že Trumpova administrativa zrušila ke 14. prosinci 2017 celkem 67 federálních norem regulujících podnikání – v podtextu zní, že to není mnoho. Nicméně pravicový The Washington Post uvádí ještě jiná čísla. Když prezident Obama opouštěl úřad, měl Federální registr (což je cosi jako Sbírka zákonů obsahující vyhlášky a normy) celkem 103 432 stran textu. Trump osekal toto číslo téměř na polovinu. Tím dokázal trumfnout i prezident Reagana, za jehož vlády Federální registr zhubl přibližně o třetinu. Z Reaganova hospodářského boomu pak žil ještě prezident Clinton během obou svých volebních období. Podle Sboru ekonomických poradců Bílého domu, Obama vydal během své vlády 494 ekonomicky významných vyhlášek, o 38 procent více než jeho předchůdce. Jen v posledních osmi měsících vlády Obama „obtěžkal ekonomiku náklady v celkové výši 15,2 miliardy dolarů,“ tvrdí Neomi Rao, ředitelka Úřadu pro informační a regulatorní záležitosti. Trump obrátil tento trend hned po příchodu do Bílého domu. Společně s Kongresem zrušil čtrnáct hlavních regulací přijatých za Obamy a dalších více než 1500 zrušil nebo odložil prostřednictvím exekutivních příkazů. Kromě toho vydal důležitý exekutivní příkaz číslo 13771, který nařizuje vládním agenturám odstranit dvě existující regulace na jednu nově přijatou a zároveň zajistit, aby čisté náklady pro podniky byly nulové. Odhadovat výsledek Trumpova úsilí je obtížné. Odhad vlivu regulace na ekonomiku není exaktní věda. Zůstává však faktem, že potenciální růst americké ekonomiky v poválečném období byl nepřímo úměrný logaritmu celkového objemu regulací. Toto je samozřejmě jen hrubá míra, která nedělá rozdíl mezi ekonomicky významnými vyhláškami a mezi méně významným textem. I tak je ovšem zřejmé, že regulatorní břemeno je nejméně stejně důležité pro hospodářský růst jako břemeno daňové. Vzniká otázka, proč něco takového je možné v USA, nikoli však v Evropské unii. V EU naopak dlouhodobě roste váha regulatorní zátěže, která zvyšuje náklady na podnikání, zejména pro malé podniky. Příklad: směrnice GDPR, která má vstoupit v platnost v květnu 2018 a která budí paniku v podnikatelské sféře. V Evropě není vidět žádnou sílu, která by působila opačným směrem. Proč? Protože Spojené státy mají přímou volbu prezidenta, který je zároveň šéfem vlády. Někdy zvítězí kariérní politik a byrokrat (jako Obama), jindy někdo jako Reagan nebo Trump, kdo hájí zájmy podnikatelů, i těch drobnějších. Naproti tomu členové Evropské komise jsou pouze byrokrati, kteří byli jmenováni jinými byrokraty. Vlastnosti systému jsou dány jeho strukturou. A pokud se přece jen v některé evropské zemi dostane k moci významný magnát, drobní podnikatelé jsou pro něho spíše plevel. Vysoce regulované prostředí s obrovským objemem dotací a přerozdělování netvoří zdravé klima pro růst a prosperitu, v němž by se z menších podniků stávaly střední a ze středních velké. Marné naděje: z Evropské unie nikdy nebudou Spojené státy. psáno pro Lidové noviny Policie obvinila z podvodu Jiřího Kubíčka, majitele firmy WSM, který zbohatl na obchodech s měnovými roboty. Měli bychom říci s údajnými měnovými roboty: zcela jistě nešlo o žádný obchodní software, ale o maškarádu. O komedii, která měla zřejmě zakrýt podstatu Kubíčkova podnikání, které nepochybně mělo podvodný charakter.
Na celé aféře jsou smutné dvě věci. Za prvé, státní orgány, počínaje ČNB, byly nepochopitelně laxní. Pomalost a nerozhodnost ČNB, která je jinak super přísná a neváhá udělovat pokuty dramatických hodnot, je zvláště do očí bijící. Ne, nebudu rozvíjet konspirativní teorie. Spíše si myslím, že šlo o rozpaky regulátora z něčeho, na co není připravený a s čím si neví rady. Druhou smutnou skutečností je množství klientů – a jejich peněz, které „finanční mág“ Kubíček dokázal oblbnout. Nepíšu obalamutit, nepíšu ošidit, nepíšu podvést. Oblbnout je ten správný výraz. Člověk totiž nemusí být finanční expert, aby pochopil, že systém, který údajně vydělává nejméně 65 procent ročně, se nepronajímá za pár stovek dolarů. Kdyby Kubíčkovi „roboti“ opravdu dokázali, co firma WSM slibovala, jejich autoři by dnes patřili mezi nejbohatší manažery hedge fondů na světě a jejich majetek by dosahoval mnoha miliard. Dolarů. U nás v investiční společnosti Robot Asset Management (která spravuje fond QUANT) to chodí jinak. Zakladatelé nejsou miliardáři, kdepak, takhle rychle se v poctivém investování nebohatne. Neslibujeme minimálně 65 procent ročně, ale rozumné výnosy, které jsou zcela reálně dosažitelné při poměrně nízkém a zcela přiměřeném riziku: naší zásadou je hlavně nepřicházet o peníze. Prostředky investované do QUANTu by měly být stejně bezpečné jako v bance, samozřejmě s výhradou, že krátkodobě může hodnota akcií kolísat (nikoli ovšem do stejné míry jako akciový index). Hlavní věc je ovšem ve faktu, že fond QUANT je skutečně řízen algoritmem. Respektive – psáno pro regulátora, který tuze rád slovíčkaří – je řízen člověkem, který vykonává obchodní pokyny důsledně podle výstupů z algoritmu. Algoritmus vychází z důkladně testovaných pravidelností chování akciového trhu za různých okolností. Neslibuje zázračné zbohatnutí, slibuje jen to, že až se bude blížit příští krize nebo recese (rozdíl je dost důležitý), algoritmus včas vydá varovné signály k prodeji – a o něco později se kontrolky rozsvítí zeleně a robot vydá signály k nákupu. Tento proces nemusí být dokonalý (ani robot nedokáže vytipovat ideální čas k prodeji nebo k nákupu s přesností na den), ale jsou slušné šance, že se díky němu klienti QUANTu vyhnou tomu, co se stalo během let 2007-2009: hodně drsnému propadu akciových trhů o 50 nebo i více procent. Hlavně nepřicházet o peníze! Přeji panu Kubíčkovi rychlý soudní proces a ať si ve vězení po zásluze nějaký čas pobude. Plně si to zaslouží. Všem ostatním přeji hezčí perspektivy – a jak říkají Číňané, šťastný a prosperující Nový rok! Server Welt.de uveřejnil souhrnnou analýzu předpovědí německých analytiků ohledně roční výkonnosti indexu DAX počínaje rokem 1996. Pokud jde o roku 2017, “skvěle placení bankovní experti” očekávali výnos kolem tří procent, skutečný výnos byl čtyřnásobný. Ani jeden z profesionálů nepředpověděl takovýto vzestup. Němečtí experti se ovšem mýlí oběma směry. Nejvíce tehdy, když je dobrých rad nejvíce zapotřebí. V roce 2000 se spletli o 50,4 procentního bodu směrem nahoru, v roce 2008 o 44 procentních bodů stejným směrem. (Čtenář jistě ví, jaký je rozdíl mezi procentem a procentním bodem.) Následující graf ukazuje rozpětí předpovědí (modré úseky) ve srovnání se skutečně dosaženou hodnotou (čísla ve žlutém rámečku).  Zdroj: Welt24.de
Ještě štěstí, že Němci dělají lepší auta než burzovní předpovědi! Mimochodem: David Folkerts Landau, ředitel výzkumu Deutsche Bank, očekává nahrazení lidských analytiků umělou inteligencí v blízké době. Patrně by bylo načase. |
Pavel KohoutInvestor, vývojář, autor. ArchÍVY
August 2020
Kategorie |
RSS Feed
The Robot Investment Calculator software and its underlying algorithms and know-how is owned and published by Westbourne Technologies Ltd, 25 Westbourne Terrace, London W2 3UN (the Publisher), Company Number 11115458. All rights reserved.
DISCLAIMER: Contents are provided for general information purposes only and do not constitute an offer to sell or a solicitation of an offer to buy any Security in any jurisdiction. The Publisher does not intend to solicit and is not soliciting, any action with respect to any Security.
The contents of this section have not been approved or disapproved by any securities commission or regulatory authority in any jurisdiction. The contents are neither sufficient for, nor intended by the Publisher to be used in connection with, any decision relating to the purchase or sale of any existing or future Securities. The Publisher does not intend to provide financial, investment, tax, legal, or accounting advice. Investors considering the purchase or sale of any Securities should consult with their own independent professional advisors. Past performance is no guarantee of future returns.
DISCLAIMER: Contents are provided for general information purposes only and do not constitute an offer to sell or a solicitation of an offer to buy any Security in any jurisdiction. The Publisher does not intend to solicit and is not soliciting, any action with respect to any Security.
The contents of this section have not been approved or disapproved by any securities commission or regulatory authority in any jurisdiction. The contents are neither sufficient for, nor intended by the Publisher to be used in connection with, any decision relating to the purchase or sale of any existing or future Securities. The Publisher does not intend to provide financial, investment, tax, legal, or accounting advice. Investors considering the purchase or sale of any Securities should consult with their own independent professional advisors. Past performance is no guarantee of future returns.
Proudly powered by Weebly