Jak by se vyvíjela historie, kdyby se Rakousko-Uhersko v roce 1918 nerozpadlo?
​
Císař Karel I. by velmi pravděpodobně umožnil přechod ke konfederaci. Češi (a možná i Moravané) by patrně dostali svoji vládu a svůj parlament, podobně jako Uhři již v roce 1867. Zůstala by společná měna, společná zahraniční a obranná politika financovaná z federálního rozpočtu. Impérium by zůstalo jednotným hospodářským prostorem, který by do značné míry připomínal Evropskou unii, ovšem více integrovanou ve srovnání s jejím současným stavem.

Možná by toto uspořádání fungovalo. Možná dokonce dobře. Jenomže si představme situaci federalizovaného Rakouska-Uherska v roce 1918: bída a válečné dluhy. Obrovská inflace bude jen otázkou krátkého času, téměř jako v sousedním Německu. Není to žádná historická fikce, nýbrž skutečnost: během let 1919 až 1923 vzrostla peněžní zásoba Rakouské republiky o 14 250 procent. Index životních nákladů vzrostl 722 násobně. Podobný osud postihl i Maďarsko. Pouze Československo se poválečné hyperinflaci dokázalo vyhnout.

Kdyby Rakousko-Uhersko bylo bývalo zachováno, neměli bychom Rašína a tvrdou korunu. A i když Rašínova politika nebyla bez nepříznivých vedlejších účinků, stále představovala ve srovnání s rakouským a maďarským marasmem lepší možnost. V případě zachování monarchie bychom se hyperinflaci nevyhnuli.

Jak by se dále mohla vyvíjet historie hypotetické federace? Během druhé poloviny 20. let by došlo k hospodářskému oživení. Byla by zavedena zlatem krytá rakouská koruna, veřejné finance by byly stabilizovány, podstatně by poklesly úrokové sazby a banky na území federace by začaly mocně půjčovat. Opět zde není třeba fantazírovat, protože k témuž vývoji došlo i ve skutečnosti, po rozpadu monarchie.

S příchodem 30. let se ovšem hlásí hospodářská krize. V květnu 1931 krachuje vídeňská banka Creditanstalt, což je tehdejší obdoba pádu Lehman Brothers. Bankovní krize má nedozírné důsledky. Vídeň řeší problém krachujících bank, nadhodnocené měny a hospodářské krize současně. Nedaří se. Nezaměstnanost přesahuje v roce 1933 hodnotu 16 procent (v ostatních státech Federace, zejména v Čechách, na Moravě a v Uhersku, jsou čísla ještě horší).

Hospodářská krize vede k politické radikalizaci. V Rakousku vítězí ve volbách autrofašisté; v Uhersku hnutí Šípových křížů; v Čechách a na Moravě slovanští nacionalisté, ovšem v Sudetech získává drtivou podporu Henleinova strana, která si bere za vzor diktátorský Berlín, nikoli demokratickou Vídeň. Federální parlament je beznadějně rozhádaný a neschopný akce. Federální vláda hodlá nastolit pořádek silou. Je tu ovšem háček: české, moravské a uherské regimenty vypoví poslušnost. 

Propuká občanská válka, na jejímž konci v roce 1939 se někdejší demokratická federace rovnoprávných národů ocitá v područí Německa a jeho vládnoucí nacionálně socialistické ideologie. Císař Karel I. prchá do exilu, z demokratické konstituční monarchie nezbývá nic.

Je tento scénář přitažený za vlasy? Ale kdepak, vůbec ne. Většina z událostí zde popisovaných se skutečně stala, s výjimkou občanské války ve federalizovaném Rakousku-Uhersku. Ta by však byla logickým pokračováním vývoje, kdyby se monarchie nerozpadla již v roce 1918.

Dejme tomu, že by se rakouské armádě podařilo potlačit vzpouru Čechů, Moravanů a Uhrů, byť za cenu těžkých ztrát. Jednota monarchie by zůstala zachována, ovšem za cenu výjimečného stavu a rozpuštění parlamentu na dobu neurčitou. Moci se ujímá něčí silná ruka a císař Karel I. zůstává jen bezmocnou ceremoniální figurou. V monarchii vládne diktátor, který si logicky hledá spojence mezi sobě podobnými – a kdo je geograficky i jazykově nejblíže? Hádejte, můžete jednou.

Je tento scénář absurdní, vyloučený, fantastický? Vůbec ne. Něco podobného se stalo v sousední Itálii, byť bez občanské války. Rakouská republika měla své vlastní fašistické hnutí a není důvodu předpokládat, že by v podmínkách federativní monarchie toto hnutí bylo méně významné.

Existuje i vysoce hypotetická možnost, že reformované federativní Rakousko-Uhersko by se stalo hrází demokracie a lidských práv, která by včas pomohla zastavit šíleného führera, který byl mimochodem rakouského původu. (V rakouských školách dodnes dětem lžou, že Hitler byl Čech, což je nesmysl.)

​Tato varianta vývoje je však nejméně pravděpodobní ze všech tří. Nebere totiž v úvahu přirozenou nestabilitu mnohonárodnostních federací, a to zejména během období hospodářských krizí. Což je univerzální dějinná zákonitost, která platila vždy a navždy také platit bude.

​Ze všech výrobních faktorů je v moderní ekonomice nejdůležitější práce. Ve znalostní ekonomice pak práce duševní. Přesto ekonomové věnují pozoruhodně málo pozornosti hlavnímu předpokladu duševní práce: inteligenci.

Již dlouho je znám vztah mezi výkonností jednotlivých ekonomik (měřenou výší hrubého domácího produktu na hlavu) a mezi průměrným inteligenčním kvocientem jejich obyvatel. Ten se skutečně výrazně liší mezi jednotlivými zeměmi, přičemž rozdíl lze vysvětlit různými hypotézami. Velmi často se jedná o nedostatek tzv. mikronutrientů: minerálů, stopových prvků a vitamínů. 

Lékařské studie dokládají, že například nedostatek železa má za následek nižší IQ dané populace o několik bodů. „Střední celkové IQ skóre ve skupině zkoumaných osob trpících chudokrevností v důsledku nedostatku železa bylo o 12,9 bodů nižší než v kontrolní skupině, přičemž tento rozdíl je statisticky významný,“ uvádí práce kolektivu autorů z roku 2007 pod vedením L. Agaoglu. 

Rozdíl v průměrném IQ populace ve výši 12,9 bodu představuje například rozdíl mezi Jižní Koreou a Argentinou. Anebo mezi Norskem a Irákem, případně mezi Dánskem a Eritreou.

Podobný efekt má nedostatek jódu, dávno známá choroba, díky níž vzniklo v 18. století ve švýcarské francouzštině slovo „crétin“. V Evropě je tento jev nyní vzácný, protože jód, nedostatkový v potravě vnitrozemských národů, čerpáme z obohacené kuchyňské soli. 

Naopak relativně novým jevem je chronická otrava fluorem, která má rovněž devastující vliv na IQ zjištěný řadou studií. Tento v Evropě prakticky neexistující jev je rozšířený v severní Africe, na Středním východě (se zvláštním zřetelem na pásmo Gazy), v Íránu, Pákistánu a na mnoha lokalitách v Číně a v Indii. Výzkumníci S. Ayoob a A.K. Gupta uvádějí, že riziku chronické otravy fluorem je vystaveno 200 milionů lidí ve 25 zemích. Podle jedné z indických studií trpělo 60 procent dětí se silně podprůměrným IQ (pod 80 bodů) otravou fluorem. V pásmu vysoké inteligence se tato otrava prakticky nevyskytla.

Nabízí se myšlenka, zdali nejlepší formou rozvojové pomoci není asistence v oblasti mikronutrientů a skutečně nezávadné vody. Ale to ještě není všechno.

Zůstaneme-li v Evropě a v USA, můžeme pozorovat tzv. Flynnův efekt. Tento jev nese jméno novozélandského politologa Jamese Flynna, který jako první upozornil na fakt, že statistiky průměrného IQ obyvatel vyspělých zemí udávají v průběhu času stále lepší výsledky. Většina expertů vysvětluje tento jev lepší výživou (nedostatek jódu a železa patří minulosti), lepším vzděláním a také potlačení příbuzenského křížení – už ani mezi šlechtickými rody není zvykem brát si bratrance a sestřenice.

Nedávno však Ole Rogeberg a Bernt Bartsberg publikovali v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America studii provedenou celkem na 730 tisících norských branců počínaje rokem 1970. Norští vědci zjistili, že muži narození v roce 1991 mají průměrně o pět bodů nižší IQ než jejich předchůdci narození v roce 1975. 

Pokud studie není zatížena metodickou chybou, jde o prozatím nejsilnější doklad zpětného Flynnova efektu. Již dříve dvě britské studie dokumentovaly pokles průměrného IQ o 2,5 až 4,3 bodu za deset let. Tyto studie však byly kritizovány pro nízký počet měření. Nejnovější norská studie však tímto nedostatkem netrpí.

Příčiny? Britský výzkumník Michael Shayer vidí možné důvody hloupnutí populace ve vlivu herních konzol, „chytrých“ telefonů a dalších technických zařízení. „Vezměte si dnešní čtrnáctileté Brity,“ říká Shayer, „úlohy z matematiky a přírodních věd, které by v roce 1994 vyřešila čtvrtina z nich, dokáže dnes vyřešit jen 5 procent.“ Teorie „digitální demence“ je poměrně rozšířená. Zapadá do ní i informace, že Islanďané – jeden z nejsečtělejších národů na světě – koupili v roce 2017 o 47 procent knih méně než v roce 2010. Znepokojivých 22 procent dětí do patnácti let má problémy se čtením textu v rodném jazyce. 

Klesající výkonnosti studentů čelí i Švédsko. Oficiální dokument PISA (program pro mezinárodní srovnání studentských výsledků) z roku 2015 předkládá ještě jiné než „digitální“ vysvětlení:

„Švédsko čelí obtížné výzvě týkající se studentů zahraničního původu. (…) Studenti imigrantského původu (v první a druhé generaci) dosahují o 70 bodů nižších výsledků v přírodních vědách než studenti domácího původu.“ Švédský průměr testu PISA v přírodních vědách dosahuje hodnoty 493 bodů, shodně například s Českou republikou.

Tyto údaje však není třeba přijímat s beznadějí. Neexistuje žádný důvod věřit, že rozdíly v IQ jsou dány barvou pleti. Zátěž plynoucí z životního stylu (mikronutrienty, příbuzenské křížení) lze v průběhu generací odstranit. Průměrné IQ v USA v roce 1932 by například podle měřítek z roku 1997 dosahovalo jen 80 bodů. A přece se Amerika časem stala světovou vědeckotechnickou supervelmocí.