ROZHOVOR S ARISTOTELEM — ČÁST I.

O demokracii a přijímání zákonů

Aristotele, synu Nikomachův: již déle než dva tisíce let jsi považován za jednoho z nejmoudřejších lidí, kteří kdy žili. Pověz nám, kteří žijeme v chaosu 21. století, co je to vlastně stát?

Stát je společenství svobodných. Účelem státu je zajisté zabezpečit fyzickou existenci a přežití jeho obyvatel, ale více než jen to: žít dobře po všech stránkách, nejen materiálně, ale také ctnostně a čestně. 

Jde tedy o více než jen o peníze a prosperitu?

Bohatství není cílem samo o sobě. Je užitečné jen jako prostředek pro dosažení něčeho jiného.

Všichni dnes hovoří o demokracii, ale mnozí o ní mají jen zjednodušenou představu: demokracie je, když se hlasuje. Jak vlastně vypadala demokracie u vás ve starém Řecku?

Jsou různé druhy demokracie. Jedním typem je, že občané musí splňovat určité finanční předpoklady, aby se mohli kvalifikovat pro veřejné úřady, ale tyto požadavky jsou mírné a kterýkoli občan vlastnící požadovaný majetek může mít podíl na veřejném rozhodování.

Pardon, že přerušuji – určitá varianta tohoto uspořádání bývalo v Evropě obvyklé během 19. století.

Dalším typem demokracie je uspořádání, v němž kterýkoli občan, jehož občanství je nezpochybnitelné, může mít podíl na rozhodování, přičemž v první řadě vládne zákon. Tedy nikoli výsledek momentálního hlasování.

Zákonů máme dnes tolik, že skoro ani nevíme, který vlastně vládne. 

Ještě dalším typem demokracie je vláda většiny, nikoli vláda práva. Toto nastává, když se vládne pomocí dekretů, které jsou schváleny většinou, namísto aby se vládlo podle zákonů. Zde vznikají demagogové a většina přebírá roli monarchy.

Demagog je řecké slovo, které dobře známe i v naší době, ale nechci příliš skákat do řeči.

Čtvrtým typem demokracie je takový, který vzniká ve velkých městech. Protože města se nyní rozrostla do nebývalé velikosti a mají veřejné příjmy, ze kterých platí veřejné služby, kdokoli se nyní může účastnit politického života. Dokonce i chudí mají možnost a čas ucházet se o veřejné služby díky těmto platbám. Jejich soukromá výdělečná činnost již není překážkou účasti na veřejné službě. Naopak, toto uspořádání je překážkou pro bohaté, kteří se často vyhýbají službě ve veřejném shromáždění nebo na soudech. 

Chápu to správně, že dříve byla veřejná služba neplacená a tudíž jen bohatší občané měli čas a prostředky se jí účastnit? Zatímco nyní se službě vyhýbají bohatí, neboť je zdržuje od podnikání?

Přesně tak. Výsledkem je, že chudá většina převezme moc nad systémem vládnutí. Moc již nepatří zákonům.

Ale když veřejné shromáždění – neboli parlament či sněmovna, jak se říká v dnešní době – schválí většinou přítomných hlasů nějaké pravidlo, pak jde vždy o zákon. Nebo se mýlím?

Atéňané v mé době, tedy ve čtvrtém století před vaším letopočtem, rozlišují zákony (nómoi) a dekrety (psefismata). Dekrety jsou schvalovány Shromážděním nebo Radou anebo oběma orgány. Zákony přicházejí na svět složitější cestou a mají větší sílu než dekrety. Kolega Démosthénes to vyjádřil jasně: „Žádný dekret, ať už přijatý Radou nebo Shromážděním, nebude mít větší právní sílu než zákon.“

Každým rokem se sejde Shromáždění, aby diskutovalo o zákonech. Každý občan může podat návrh. Pokud se Shromáždění rozhodne přijmout nový zákon nebo změnit stávající, nestačí jen návrh prodebatovat a odhlasovat. Proces legislativy je podobný soudnímu procesu, kdy advokáti obou stran mluví ve prospěch či neprospěch změn stávajících zákonů.

Poté se hlasuje. Pokud nový zákon je přijat, je veřejně přečten a vyvěšen poblíž soch Hrdinů. Zákonodárci také provádějí každoroční přehled existujících zákonů, aby odhalili možné spory či nadbytečnosti.

Neexistuje tedy v Aténách možnost, aby zákony byly přijímány ve spěchu či pod nátlakem? Aby byly přijímány nedokonalé zákony, které vyžadují okamžitou novelizaci?

Umíš si snad představit spravedlivé soudní řízení, které by probíhalo ve spěchu či pod nátlakem?

Při Diovi, kéž by si toto uvědomili i naši zákonodárci! A ještě otázka: jak jste v Aténách řešili otázku imigrantů?

Zapomínáš, že pocházím ze Stageiry. I já jsem do Atén přišel jako metoik, tedy imigrant. Moje Atény byly otevřenou společností, která přijímala přistěhovalce z různých krajů. Podmínkou však bylo, že imigrant musel mít sponzora, kterému se říkalo prostates — tedy ten, kdo stojí před někým. Takový prostates pomáhal metoikovi při jednání s úřady a někdy i finančně, pokud toho bylo třeba.

Metoikové sice neměli plná občanská práva (nesměli hlasovat o zákonech a nemohli vlastnit nemovitosti), ale byli respektovaní pro svoji důležitost v hospodářském životě Atén. 

Děkuji, zdravím do Atén čtvrtého století před naším letopočtem, a těším se na pokračování rozhovoru.

Poznámka: Tento rozhovor byl sestaven s použitím Aristotelových autentických výroků publikovaných především v pojednání Republika (Politeia), částečně v Etice Nikomachově. Pasáž pojednávající o způsobu přijímání dekretů a zákonů v Aténách pochází z textu Athenian Democracy: a brief overview, napsal Christopher W. Blackwell (www.stoa.org). Poslední odstavec vychází z tohoto článku https://www.spectator.co.uk/2015/11/how-ancient-athens-handled-immigrants/.

Snahou autora tohoto fiktivního rozhovoru bylo představit některé z klíčových Aristotelových myšlenek formou, která co nejméně zkreslí jejich původní význam a která nebude vytrhovat výroky z jejich historických kontextů. Čtenář snad pochopí a promine drobný žertík, který se týká zmínky o internetu.​


Atény dnes

Foto Pavel Kohout