OBCHODNÍ VÁLKY, TRUMP A TUZEMÁK

Během února a března 2018 otřásaly světovými burzami obavy z obchodních válek mezi USA a Čínou. Katastrofické scénáře připomínaly nešťastnou historii Smoot-Hawleyova zákona o tarifech, který údajně začátkem 30. let způsobil světovou hospodářskou krizi. Spojené státy tehdy vyhlásily vysoká dovozní cla na stovky položek, přičemž odvetná opatření následovala. Výsledkem byl propad mezinárodního obchodu v řádu desítek procent.

Katastrofické scénáře se tentokrát velmi pravděpodobně mýlí. Za prvé, hospodářská krize ve 30. letech byla způsobena v první řadě bankovní krizí. Ochranářská opatření ji nepochybně zhoršila, avšak nebyla primární příčinou.

Ještě důležitější je ale současný vztah mezi Amerikou a Čínou. Může dojít k obchodní válce? Španělský ekonom David Lacalle žijící v Londýně tvrdí, že nikoli. Důvod? Možná vás to překvapí – ale Čína prý nemá na eskalaci obchodní války střelivo.

Ilustrace: Clipper Cutty Sark, Greenwich, Londýn. Foto Pavel Kohout

Ještě větším překvapením může být tvrzení, že skrytá obchodní válka probíhá již řadu let, možná desetiletí. Proč je skrytá? Protože probíhá jednostranně. Vede ji Čína proti Západu.

„Velké rozvinuté ekonomiky dovolily Číně provozovat ochranářská opatření a intervence v její domácí ekonomice, protože se tato země stala motorem růstu světové ekonomiky,“ tvrdí David Lacalle. „Spojené státy si mnoho let stěžovaly na obchodní bariéry ze strany Číny, Evropské unie a dalších zemí, ale Mezinárodní obchodní organizace s tím nic nedělala. Zpráva z roku 2017 o obchodních bariérách (National Trade Estimate Report on Foreign Trade Barriers) uváděla přímé bariéry pro dovoz amerického zboží na více než 70 stránkách.“
​
Faktem je, že Čína klade všechny možné i nemožné překážky dovozu zboží z jakékoli země. Pokud se zahraniční společnost pokusí obejít tuto bariéru tím, že otevře výrobní pobočku v Číně, stane se okamžitě terčem průmyslové špionáže, která není ani nijak maskovaná – čínské úřady celkem otevřeně požadují transfer technologií, přístup ke zdrojovým kódům, a tak dále. 

Na druhé straně požadují nerušený přístup na cizí trhy a provozují masivní státní podpůrné programy, finanční i nefinanční, pro své exportéry. Je-li řeč o obchodní válce, měli bychom vědět, že probíhá již dávno.

Trump ve skutečnosti nehrozí obchodní válkou. Ochranná cla vyhlašovali i prezidenti Obama a G.W. Bush. V Trumpově případě je novinkou změna taktiky: přímá konfrontace namísto tiše přijímaných opatření. 

Zde je třeba zdůraznit, že USA mají silnější pozici. Spojené státy by se obešly bez čínského trhu. Ano, stálo by to nějaké stovky tisíc pracovních míst a nějaké miliardy zisků, ale americká ekonomika by se nesložila. Na straně druhé, Čína nutně potřebuje vývoz do Ameriky, protože bez něho by se její ekonomika mohla skutečně zhroutit – nebo alespoň projít těžkou krizí.

Zde je třeba zdůraznit, že Čína není příliš zdravá ekonomika. Je závislá na dluhové expanzi ještě více než ekonomika americká. 

„Během prvního čtvrtletí 2018 Čína vytvořila více dluhu než USA, Japonsko a EU dohromady,“ uvádí David Lacalle. „Dluh celkově dosáhl 257 procent HDP. Jestli čínská ekonomika nezvýší vývoz na svůj hlavní trh, což jsou Spojené státy, bude mít velké problémy s nadměrnými průmyslovými kapacitami a nadměrným dluhem. Ekonomika se zhroutí.“

Často slýcháme výhrůžky, že Čína přestane kupovat americké federální dluhopisy, čímž prý může způsobit Americe velké problémy, dokonce státní bankrot. To je nesmysl. Za prvé, Čína vlastní všeho všudy 8,6 procenta amerických federálních dluhopisů. Není rozhodně hlavním věřitelem americké vlády. A co by se stalo, kdyby čínská vláda přece jen zkusila tuto „zbraň“ použít?

Dejme tomu, že Čína náhle vrhne na finanční trh všechny své dolarové rezervy. Kurs dolaru oslabí, kurs jüanu vzroste. Nadbytečné americké dluhopisy za zvýšený výnos rychle skoupí investoři nebo v nejhorším případě Federální rezervní systém. Americký finanční systém zůstane nepoškozen.

A jak by výprodej amerických dluhopisů ovlivnil čínskou konkurenceschopnost založenou na nízké ceně? Ano, odpověď je zřejmá. Čína by se střelila do vlastní nohy.

A co možnost nahrazení amerického dolaru coby světové rezervní měny čínským jüanem? Nic takového se nestane. Pozice dolaru je neotřesitelná a stále sílí. Jüan nemůže na statut rezervní měny ani pomýšlet, neboť je stále nekonvertibilní měnou, jejíž kurs je manipulován státními zásahy a administrativní kontrolou konvertibility (capital controls). Na světovém trhu se jüan podílí čtyřmi procenty. Méně než švýcarský frank nebo singapurský dolar. Čínské zlaté rezervy tvoří zanedbatelný zlomek měnové zásoby.

Zde je třeba zdůraznit, že navzdory administrativní kontrole konvertibility se Čína chronicky potýká s únikem kapitálu. Rovněž devizové rezervy poklesly o 21 procent ve srovnání s maximální hodnotou v roce 2014. V případě kolapsu mezinárodního obchodu by naopak následovala rychlá devalvace jüanu, která by na předlužené čínské výrobce měla možná ještě horší dopad než posílení měny. 

Obchodní válka by pro Čínu byla devastující, uzavírá David Lacalle.

USA jsou naproti tomu relativně uzavřená ekonomika (export činí jen 12 procent HDP), takže hrozba obchodní války není ve skutečnosti tak zlověstná jako pro Čínu. Ale i Amerika by tratila. Odhaduje se, že v důsledku cel zavedených G.W. Bushem v roce 2002 zmizelo 167 000 pracovních míst. Ani federální dluh v gigantické výši 21 tisíc miliard dolarů není vhodným startovacím bodem pro začátek obchodní války.

A co historie? Osvědčily se obchodní války? Výsledky jsou smíšené. Jednou z nejvýznamnějších patrně byla Napoleonova kontinentální blokáda – zákaz dovozu britského zboží na kontinent (1806-1814). 

Zpočátku britskou ekonomiku skutečně poškodila. Jenomže zanedlouho Britové našli alternativní obchodní cesty – přeorientovali se na zámořský obchod s jinými kontinenty. Nakonec by bylo možné i tvrdit, že Britům blokáda paradoxně pomohla otevřít se zbytku světa. I dnes zaznívají podobné návrhy v souvislosti s brexitem. (Zdali se bude opakovat historie, teprve uvidíme. V současnosti panují přece jen jiné poměry a hlavně, Británie již není námořní supervelmocí, která by byla schopná vybudovat koloniální impérium.)

Pokud jde o kontinent, absence britské konkurence pomohla textilnímu průmyslu, včetně českého. Nově vznikl i cukrovarnický průmysl, neboť již nebylo možné dovážet cukrovou třtinu z britských kolonií. Přišla řadu na domácí surovinu, cukrovou řepu.

Opět je zde otázka – bylo to dobře nebo špatně? Bez kontinentální blokády by se ekonomika v českých zemích vyvíjela jinak. Možná lépe, možná hůře. V každém případě, hlavním limitujícím faktorem, který oddálil průmyslovou revoluci o mnoho desítek let, byla ultrakonzervativní vláda zaostalých Habsburků. Císařové Leopold II. František I. a Ferdinand I. trpěli vrozenými chorobami, což se neblaze podepsalo na jejich intelektu a schopnostech řídit stát. Rakousko chtěli udržet jako agrární ekonomiku s feudálním systémem.

Teprve po roce 1848 se poměry v Rakousku zásadně změnily ve prospěch obchodu a podnikání, ale to je již jiná kapitola.

Tak nebo onak, na kontinentální blokádu nám zbyla jedna hmatatelná – nebo spíše tekutá – vzpomínka. Kontinentální blokáda se týkala i tak životně důležité strategické suroviny, jakou byl rum. Češi a Rakušané tedy vynalezli tuzemský rum z náhradních surovin. A i když kontinentální blokáda je dávno minulostí, připomínka v podobě „tuzemáku“ (Rakušané smějí používat termín „Inländischer Rum“) stále žije a prosperuje.

Takže – připijme na svobodný obchod. Čímkoli uznáte za vhodné.

Psáno pro FINMAG