LEPŠÍ NEŽ DEMOKRACIE

Někdejší sociálně demokratický politik, zesnulý Jiří Havel, se onehdy zamyslel, zdali by se politici neměli vybírat losem. Myslel to samozřejmě ironicky. Považoval náhodu za cosi slepého a hloupého ve srovnání s osvícenstvím svých kolegů, demokraticky volených zástupců. Málokterý současný politik by otevřeně připustil, že na losování do funkcí může něco být.

Ale může.

V Benátské republice měli systém, kde losování hrálo významnou roli při volbě dóžete. Fungoval přes půl tisíciletí a Benátky patřily k nejbohatším státům světa.

Jak volba dóžete probíhala?

​Ze třiceti členů Velké rady, kteří byli vybráni losem, bylo dalším losem vybráno devět. Těchto devět zvolilo čtyřicet; těchto čtyřicet bylo dalším losem omezeno na dvanáct, kteří vybrali další radu o 25 členech. Pětadvacítka byla losem zredukována na devět. Těchto devět jmenovalo další radu, tentokrát o 45 členech. Následoval další los a redukce na jedenáct členů. Tato jedenáctka vybrala sbor volitelů, tentokrát o 41 členech, kteří konečně zvolili dóžete.​

Hodně komplikovaný systém, kterému se dnes, ve světě moderní racionality můžeme smát. Ale opravdu můžeme? Benátský politický systém velmi slušně fungoval od roku 1268 do roku 1797, kdy do té doby suverénní stát obsadila Napoleonova armáda. Tedy 529 let, a k tomu je nutné připočíst ještě období 1172 až 1267, kdy procedura byla jen o něco jednodušší. Tedy 625 let bohaté historie, kterou dodnes obdivujeme. 

Co má za sebou naše demokracie - nejen česká, ale západní model demokracie vůbec? A hlavně, co má před sebou? Pokud jde o trvanlivost a stabilitu politických systémů během 20. a 21. století, kam se na staré Benátčany hrabeme. 

Systém, který kombinoval vliv náhody a lidského úsudku se osvědčil jako vhodná prevence proti vzniku stálých a nutně zkorumpovaných oligarchických mocenských center. A umíte si představit, že by se přes benátský systém dostal do čela státu diktátor?

Diktátoři moderní doby se velmi často dostávají k moci demokratickými volbami. Hitler, prototyp všech krutovládců, zvítězil v demokratických volbách s poměrným volebním systémem. A poslední evropský samovládce, běloruský Lukašenka, se k moci dostal stejným způsobem.

Nevkládá dnešní uspořádání příliš velký díl důvěry v racionalitu voličů? Není pošetilé věřit, že každý občan má stejné právo hlasovat o věcech, kterým nemůže rozumět? O struktuře a výši daní, o mandatorních výdajích (jaké procento voličů ví, co vlastně spadá do mandatorních výdajů?), o energetické politice, o mezinárodní politice, o řadě dalších věcí.

Ideální systém, pokud vůbec nějaký ideální politický systém může existovat, by možná měl obsahovat určitý promyšlený element náhody. Kromě vůle voličů a kromě expertní moci, na níž je založeno například demokraticky nekontrolované centrální bankovnictví.

Příznivci silné ruky a centrální evropské vlády by se také měli zamyslet nad tím, jak skončil již zmíněný Napoleon. A jak tragicky dopadl každý další pokus o umělé sjednocení Evropy: vilémovský, hitlerovský i stalinský.

Náhoda vůbec není špatná metoda, dodnes se v zemích s porotními soudy používá losování při výběru porotců z lidu jako doplněk expertního úsudku. Losování se jako součást systému uplatňovalo i ve starověkých Aténách. Pokud můžeme soudit podle jejich odkazu, fungovalo zjevně lépe než „demokratická“ volba politiků, kteří slíbí vše a kteří moderní Řecko zadlužili, že to volá do nebes.

Losování politiků tedy vůbec není špatný nápad. 

A mimochodem, v Benátkách přišli již v roce 1229 na to, že sudý počet poslanců je hloupost.

​Moderní analýza benátského systému volby dóžete je zde. Současní systémoví inženýři z HP Laboratories v Bristolu jej hodnotí docela příznivě.

Tento můj článek je několik let starý, ale vzhledem k současné diskusi o slabinách demokracie mě napadlo jej recyklovat.