CO KDYBY SE RAKOUSKO-UHERSKO NEROZPADLO

Jak by se vyvíjela historie, kdyby se Rakousko-Uhersko v roce 1918 nerozpadlo?
​
Císař Karel I. by velmi pravděpodobně umožnil přechod ke konfederaci. Češi (a možná i Moravané) by patrně dostali svoji vládu a svůj parlament, podobně jako Uhři již v roce 1867. Zůstala by společná měna, společná zahraniční a obranná politika financovaná z federálního rozpočtu. Impérium by zůstalo jednotným hospodářským prostorem, který by do značné míry připomínal Evropskou unii, ovšem více integrovanou ve srovnání s jejím současným stavem.

Možná by toto uspořádání fungovalo. Možná dokonce dobře. Jenomže si představme situaci federalizovaného Rakouska-Uherska v roce 1918: bída a válečné dluhy. Obrovská inflace bude jen otázkou krátkého času, téměř jako v sousedním Německu. Není to žádná historická fikce, nýbrž skutečnost: během let 1919 až 1923 vzrostla peněžní zásoba Rakouské republiky o 14 250 procent. Index životních nákladů vzrostl 722 násobně. Podobný osud postihl i Maďarsko. Pouze Československo se poválečné hyperinflaci dokázalo vyhnout.

Kdyby Rakousko-Uhersko bylo bývalo zachováno, neměli bychom Rašína a tvrdou korunu. A i když Rašínova politika nebyla bez nepříznivých vedlejších účinků, stále představovala ve srovnání s rakouským a maďarským marasmem lepší možnost. V případě zachování monarchie bychom se hyperinflaci nevyhnuli.

Jak by se dále mohla vyvíjet historie hypotetické federace? Během druhé poloviny 20. let by došlo k hospodářskému oživení. Byla by zavedena zlatem krytá rakouská koruna, veřejné finance by byly stabilizovány, podstatně by poklesly úrokové sazby a banky na území federace by začaly mocně půjčovat. Opět zde není třeba fantazírovat, protože k témuž vývoji došlo i ve skutečnosti, po rozpadu monarchie.

S příchodem 30. let se ovšem hlásí hospodářská krize. V květnu 1931 krachuje vídeňská banka Creditanstalt, což je tehdejší obdoba pádu Lehman Brothers. Bankovní krize má nedozírné důsledky. Vídeň řeší problém krachujících bank, nadhodnocené měny a hospodářské krize současně. Nedaří se. Nezaměstnanost přesahuje v roce 1933 hodnotu 16 procent (v ostatních státech Federace, zejména v Čechách, na Moravě a v Uhersku, jsou čísla ještě horší).

Hospodářská krize vede k politické radikalizaci. V Rakousku vítězí ve volbách autrofašisté; v Uhersku hnutí Šípových křížů; v Čechách a na Moravě slovanští nacionalisté, ovšem v Sudetech získává drtivou podporu Henleinova strana, která si bere za vzor diktátorský Berlín, nikoli demokratickou Vídeň. Federální parlament je beznadějně rozhádaný a neschopný akce. Federální vláda hodlá nastolit pořádek silou. Je tu ovšem háček: české, moravské a uherské regimenty vypoví poslušnost. 

Propuká občanská válka, na jejímž konci v roce 1939 se někdejší demokratická federace rovnoprávných národů ocitá v područí Německa a jeho vládnoucí nacionálně socialistické ideologie. Císař Karel I. prchá do exilu, z demokratické konstituční monarchie nezbývá nic.

Je tento scénář přitažený za vlasy? Ale kdepak, vůbec ne. Většina z událostí zde popisovaných se skutečně stala, s výjimkou občanské války ve federalizovaném Rakousku-Uhersku. Ta by však byla logickým pokračováním vývoje, kdyby se monarchie nerozpadla již v roce 1918.

Dejme tomu, že by se rakouské armádě podařilo potlačit vzpouru Čechů, Moravanů a Uhrů, byť za cenu těžkých ztrát. Jednota monarchie by zůstala zachována, ovšem za cenu výjimečného stavu a rozpuštění parlamentu na dobu neurčitou. Moci se ujímá něčí silná ruka a císař Karel I. zůstává jen bezmocnou ceremoniální figurou. V monarchii vládne diktátor, který si logicky hledá spojence mezi sobě podobnými – a kdo je geograficky i jazykově nejblíže? Hádejte, můžete jednou.

Je tento scénář absurdní, vyloučený, fantastický? Vůbec ne. Něco podobného se stalo v sousední Itálii, byť bez občanské války. Rakouská republika měla své vlastní fašistické hnutí a není důvodu předpokládat, že by v podmínkách federativní monarchie toto hnutí bylo méně významné.

Existuje i vysoce hypotetická možnost, že reformované federativní Rakousko-Uhersko by se stalo hrází demokracie a lidských práv, která by včas pomohla zastavit šíleného führera, který byl mimochodem rakouského původu. (V rakouských školách dodnes dětem lžou, že Hitler byl Čech, což je nesmysl.)

​Tato varianta vývoje je však nejméně pravděpodobní ze všech tří. Nebere totiž v úvahu přirozenou nestabilitu mnohonárodnostních federací, a to zejména během období hospodářských krizí. Což je univerzální dějinná zákonitost, která platila vždy a navždy také platit bude.