BUDOUCNOST DEMOKRACIE II. DÍL

Dokončení 1. dílu

Skutečnost číslo 5: Evropa prochází demografickou krizí.
Zde není třeba citovat statistiky. Porodnost upadá téměř ve všech evropských zemích, obyvatelstvo stárne a během několika málo desetiletí budou evropské sociální systémy v ještě horší krizi, než v jaké již jsou.

Demografická krize je částečně důsledkem vysokých daní (svobodní nemají prostředky na založení rodiny), částečně sociálního státu (podpůrná funkce rodiny byla nahrazena sociálními dávkami) a fungováním centrálního bankovnictví (neustálé injekce peněz do ekonomiky vedou k růstu cen nemovitostí, což zdražuje založení nové rodiny.)

Typickým mladým Evropanem je dnes člověk na sociální podpoře, který žije v „mama hotelu“ a doufá, že ve stáří jej uživí státní penze. Často bývá zahořklý a volí zpravidla strany, které slibují větší státní péči – pokud nevolí levicové extremisty slibující svržení „nespravedlivého kapitalistického režimu“, který mladé lidi takto vykořisťuje.

​
Skutečnost číslo 6: „Noví Evropané“ jsou ekonomickou přítěží spíše než posilou.
Velké naděje bývají politiky hlavního proudu kladeny v imigraci. Příliv mladých, čerstvých pracovních sil má zachránit Evropu před demografickou a nakonec i rozpočtovou krizí.

Jenomže tu něco nehraje. Zpráva britského statistického úřadu (Office for National Statistics, ONS) uvádí, že v rámci původní britské populace bylo ekonomicky neaktivních 22 procent osob. V rámci skupiny „ostatní bílí“ jen 19 procent. Ovšem ve skupině britského obyvatelstva bangladéšského a pákistánského původu bylo ekonomicky nečinných 41 respektive 42 procent, mezi Araby dokonce 50 procent. Stejně na tom byla mimochodem skupina zvaná „Cikáni a irští kočovníci“ (Gypsies and Irish Travellers). Pokud již jsou příslušníci těchto skupin zaměstnáni, bývá to většinou na nekvalifikovaných pozicích a na zkrácený pracovní úvazek.

Diskriminace? Stěží, když jeden Pákistánec to dotáhl až na londýnského starostu. Spíše kulturní odlišnost. Odlišnost, která přetrvává celé generace a která je velmi špatnou zprávou pro budoucnost evropského sociálního státu.

A ještě něco. Evropa nezaznamenává jen imigraci, ale i opačný jev. Během prvního pololetí 2017 opustilo Francii 1211 Židů, kteří se usadili v Izraeli. Studie Bar Ilanovy univerzity předpokládá, že do roku 2016 opustí Francii celkem 100 tisíc Židů, jejichž ekonomický přínos pro izraelskou ekonomiku se odhaduje na 65 miliard dolarů. Není imigrant jako imigrant: Evropa se zbavuje těch bohatých a kvalifikovaných, zatímco masově dováží chudé a těžko zaměstnatelné.
​

Skutečnost číslo 7: „Noví Evropané“ jsou mocnou levicovou politickou silou.
Podle politické teorie i podle selského rozumu budou „noví Evropané“ převážně levicově orientováni. Skutečnost tomu odpovídá.

V britských parlamentních volbách roku 2015 zvítězila Konzervativní strana. Jak hlasovali „noví Britové“? Podle náboženského klíče hlasovali křesťané mimoevropského původu z 56 procent pro Stranu práce, z 31 procent pro konzervativce. Muslimové volili Stranu práce ze 64 procent, jen 25 procent muslimských hlasů připadlo Konzervativní straně. Naopak hinduisté a síkhové dali 49 procent svých hlasů konzervativcům, 41 procent Straně práce. (Údaje pocházejí od organizace Survation.)

V konečném součtu však imigranti a potomci imigrantů s hlasovacím právem dokázali velmi účinně ovlivnit britskou politiku směrem doleva, ať už v otázkách ekonomických (sociální dávky) nebo zahraničně politických (vztah k arabsko-muslimskému světu a k Izraeli). Jde o velmi početnou menšinu, která úspěšně a koordinovaně hraje roli jazýčku na politických vahách – tak účinně, že ani jedna britská politická strana se neodváží ani slůvkem této menšiny dotknout. Natožpak činem.

Ještě větší politický význam mají „noví Evropané“ ve Švédsku. Současná sociálně demokratická vláda premiéra Löfvena by neexistovala bez imigrantských hlasů a dobře to ví. Podle organizace Delmi, která byla založena švédskou vládou pro studium otázek migrace, ve volbách roku 2014 hlasovalo pro levicové strany (sociální demokracie, Vänsterpartiet a Miljöpartiet) celkem 49 procent etnických Švédů, ale 64 procent voličů mimoevropského původu. (Šlo o méně důležité volby do Evropského parlamentu, ale není důvod předpokládat, že v parlamentních volbách byl výsledek výrazně odlišný.)


Závěr: Budoucnost Evropy
Všech uvedených sedm nezpochybnitelných a číselně doložitelných faktů poskytuje znepokojivý obraz, pokud je dáme dohromady. Evropa naskočila již dávno, v 70. letech, na vlak sociálního populismu a stále štědřejšího pečovatelského státu. Ojedinělé pokusy zvrátit tento vývoj (Margaret Thatcherová) byly dočasně úspěšné, avšak neměly dlouhého trvání.

Mezitím sociální vlak má stále více pasažérů a stále méně paliva. Vysoké daně a expanzivní měnová politika má vedlejší účinky v podobě zvýšených nákladů na zakládání rodin na straně ekonomicky činné části populace. Systém ničí sám sebe, devastuje svoji ekonomickou základnu.

Nenastane-li zásadní změna, budoucnost přinese značné problémy. Kolaps ale nenastane v roce 2018 a snad ani během následujícího desetiletí. V delší perspektivě je však aritmetickou nutností.

Čímž se dostáváme k odpovědi na otázku, proč lidé stále méně věří tradičním stranám a politikům, kteří se zaštiťují „liberální demokracií“. Z hlediska běžného voliče a daňového poplatníka není nic liberálního na státu, který požere až polovinu hrubého domácího produktu a z těchto prostředků živí již několik generací početné neproduktivní populace. Ze stejného hlediska není nic demokratického na skutečnosti, že všechny „standardní“ politické strany dělají stejnou politiku: dáte hlas straně, která se formálně deklaruje jako pravicová, ale dostanete sociální demokracii v bledě modrém.

To je hlavní důvod krize současných liberálně demokratických sil: nejsou ani liberální ani demokratické. Že pak volič hledá alternativu, někdy i dost zoufale a v dost kalných vodách, je jen logickým důsledkem selhání „standardních“ stran. Selhání, které si tyto strany odmítají připustit.

Psáno pro Lidové noviny, příloha Česká pozice