BUDOUCNOST DEMOKRACIE I. DÍL

Co nás čeká v roce 2018 a během let následujících? Nelze předpovídat důležité události, protože ty nejdůležitější bývají nepředvídatelné. Je však možné vyjít z trendů, které mají dlouhodobější dynamiku. Tím možná nejdůležitějším je pokles důvěry veřejnosti v tradiční politiku. 

Nemine snad jediný den bez ustaraného komentáře od některého význačného intelektuála, politika, politologa nebo novináře. Ustaranost se týká západní liberální demokracie, jejího ohrožení a možného konce. Čtenář získá dojem, že se schyluje k osudové bitvě, kde na jedné straně stojí síly Dobra a na straně opačné síly Zla. 

Komentáře vždy dospějí k jedinému závěru: na straně Dobra stojí liberální demokracie, která znamená lidská práva, svobodu, sociální jistoty, toleranci a porozumění. Ti zlí by zavedli ostnaté dráty na hranicích, koncentrační tábory pro politicky nepohodlné a nakonec zřejmě i plynové komory. Někdy zcela explicitně, jindy poněkud zašifrovaně, v pozadí celé argumentace stojí hrozba novým Hitlerem.
Jak se Evropa mohla dostat do této situace? A jaký bude pravděpodobný další vývoj?

Skutečnost číslo 1: Velká část Evropanů nevěří politickým silám, které samy sebe označují za „liberálně demokratické“.

Je to zřejmé z výsledků voleb, z výzkumů veřejného mínění i z internetových diskusí. Politikové nebo strany, které živořily na okraji zájmu nebo jsou úplnými nováčky na scéně, se derou do popředí. Trump v USA, Marine Le Penová ve Francii, AfD v Německu, Geert Wilders v Nizozemsku, Švédští demokraté, Svobodní v Rakousku nebo Okamura v Česku, toto vše jsou projevy nechuti voličů vůči zavedenému establishmentu. 

Uvedené osobnosti a strany nemají žádnou společnou jednotící myšlenku s výjimkou odporu vůči neomezené a nekontrolované imigraci. O tom však později.

Skutečnost číslo 2: Evropský sociální stát dlouhodobě expanduje.

Vezměme si jako příklad Itálii. Sociální výdaje státu činily 10,7 procenta hrubého domácího produktu v roce 1960. O deset let později to bylo 13,9 procenta, v roce 1980 již 17,4 procenta, za dalších deset let 20,7 procenta, na přelomu tisíciletí 20,6 procenta. V roce 2010 Itálie vydávala na „sociálno“ 27,6 procenta HDP, podle posledních údajů OECD z roku 2016 to bylo 28,9 procenta z celé ekonomiky.

Trend nikoli unikátní. Pokud se podíváte do databáze OECD, zjistíte, že podobným vývojem procházely všechny vyspělé země, zvláště pak západoevropské. Pro zajímavost, Česko utrácí na sociální výdaje na desetinu procenta stejný podíl z velikosti ekonomiky jako USA: 19,4 procenta. Ještě v roce 1990 to bylo 13,2 procenta HDP v USA, respektive 14,2 procenta v Česku. I zde je trend jasně viditelný.

Skutečnost číslo 3: Evropa se kvůli sociálnímu státu zadlužuje.

Statistika OECD udává, že zadlužení EU činilo 38,8 procenta HDP v roce 1991, v roce 2015 již 89,3 procenta HDP. Explozi dluhu přitom nelze dávat za vinu novým členským zemím, které toto číslo naopak lehce snížily.

Důvod je zřejmý. Aby bylo možné financovat rozbujelý sociální stát, je třeba se zadlužovat, protože vybrané daně již dávno nestačí, i když se úřady skutečně snaží. Francouzské ministerstvo financí například založilo v roce 2017 speciální jednotku pro vyšetřování majetku francouzských Židů. Ti se obávají vývoje ve své zemi – zejména hrozícího antisemitismu – a ve velkém investují do nemovitostí v Izraeli. Je to poprvé v poválečném období, kdy ministerstvo financí evropského státu otevřelo zvláštní úřad pro židovský majetek.

Přes velké úsilí a veškerou vynalézavost finančních úředníků není možné objem daňového inkasa zvyšovat donekonečna. Proto dochází k růstu státního dluhu. Výjimku z tohoto pravidla představovalo jen období během let 1996-2008, kdy EU procházela konjunkturou a státní dluh v některých členských zemích klesal (včetně Itálie). Tato konjunktura však byla způsobena nezdravou úvěrovou expanzí. Evropané ji draze zaplatili v podobě nákladů na sanaci bank po finanční krizi. 

Skutečnost číslo 4: Evropa tiskne nekryté peníze.

Statistika Mezinárodního měnového fondu spočítala objem peněz v členských zemích eurozóny zpětně až do roku 1970. Ukazuje se, že že peněžní inflace v eurozóně dosahovala během let 1970 až 2017 hodnoty 8,4 procenta ročně. V posledních třech letech (2014-2017) však peněžní inflace vyskočila na hodnotu 10,6 procenta ročně.
Jak je možné, že inflace vyjadřovaná ve spotřebitelských cenách je v tomto kontextu tak překvapivě nízká? Je to díky vhodně zvolené metodice, ale především díky faktu, že růst produktivity a mezinárodní konkurence významně snižují náklady a tudíž i spotřebitelské ceny.

Zajímavý je ovšem jiný fakt. Moderní sociální stát se bez neustálé peněžní expanze nemůže obejít. Proč? Tak například prakticky celý italský dluh emitovaný od roku 2016 byl nakoupen Evropskou centrální bankou. Jinými slovy, Itálie by už dávno zkrachovala, kdyby ECB netiskla nekryté peníze, které obratem posílá italské vládě, aby mohla financovat zdegenerovaný a neudržitelný sociální stát.

Za normálních okolností by Itálie už dávno prošla krizí, která by sice měla nepříjemné dopady, ale aspoň by donutila politiky chovat se trochu rozumně. Anebo nedonutila, ale v takovém případě by dluh zaplatila italská centrální banka a ve formě zvýšené inflace pak italští občané, kteří jsou zodpovědni za chování představitelů, které si vybrali ve volbách. Tak tomu ostatně bylo v Itálii vždy během celého poválečného období až do přijetí eura.

Při bližším ohledání zjistíme, že většina Evropy je do značné míry podobně nezdravá a zdegenerovaná jako Itálie. Tisk peněz je cestou, jak zředit hodnotu dluhopisů ve vlastnictví občanů – vlastně jiná forma daně v podobě poklesu reálné hodnoty úspor. Metoda nepřímého zdanění, kterou doporučoval již John Maynard Keynes pro umoření obrovského britského státního dluhu, který vznikl jako důsledek první světové války.
​
Dnes se ovšem tato výjimečná medicína aplikuje denně. Evropa získala drogový návyk na injekce peněz.

(Pokračování)