Blog Archives

EKONOMICKÁ TÉMATA BUDOUCNOSTI

15/10/2020

Nobelovu pamětní cenu za ekonomii letos obdrželi Paul Milgrom a Robert Wilson za teorii aukcí. Ihned se zvedla vlna pochybností: proč právě aukce? Na světě je přece tolik důležitějších a aktuálnějších témat: příjmová nerovnost, demografické změny, ekologické otázky, nástup umělé inteligence, migrace, letos navíc i pandemie... Udělit cenu za teorii starou desítky let se mnohým zdá trapně konzervativní.

Nicméně Milgrom a Wilson si ocenění zaslouží. Jejich teorie odpovídají všem požadavkům, které by ekonomická teorie měla splňovat: (1) jsou matematicky a teoreticky bezchybné; (2) odpovídají empiricky pozorovaným datům; (3) jsou prakticky použitelné. Jako bonus uveďme, že navíc přinášejí užitek všem stranám: kupujícím, prodávajícím i daňovým poplatníkům. Zdaleka ne všechny nobelovsky oceněné teorie splňují všechna tato kritéria! Kromě toho, v budoucnosti se může ukázat, že hodnocení statků, které postrádají běžnou tržní hodnotu (protože nejsou běžně veřejně obchodovány) najde velký užitek například v tolik diskutované ekologii.

Obraťme však pozornost k otázce, zda by ekonomie měla citlivěji reagovat na aktuální témata. Ano, zcela jistě by měla. Mnohé uvedené problematické okruhy (a nejen ony) jsou rozpracovány zcela nedostatečně.

Začněme s příjmovou a majetkovou nerovností. Vybaví se jména jako Thomas Piketty, Gabriel Zucman nebo Emmanuel Saez. Nicméně cenu si nezaslouží: není za nimi žádná skutečná teorie. Za jejich práci s rozsáhlými objemy historických dat jim náleží respekt, ale nikdy si nepoložili otázku, jaká míra nerovnosti je optimální. Všichni vědí, že extrémní nerovnost je špatná. My z bývalých socialistických zemí navíc víme ze zkušenosti, že ani extrémní rovnost není dobrá. Kde leží optimum? Piketty a ostatní takto prostě nepřemýšlejí. Uvažují spíše jako aktivisté než vědci: nerovnost je vždy špatná, menší nerovnost je méně špatná než velká. Seriózní teorie chybí.

Z nevyřešených otázek můžeme uvést problém optimální měnové politiky. Ještě historicky nedávno se věřilo, že svatý grál byl nalezen v podobě inflačního cílování. Když inflace poskočí, centrální banka zvýší úrokovou sazbu, inflace se vrátí do pásma žádoucích hodnot. Naopak, když inflace poklesne, centrální banka sníží sazby, což podpoří tvorbu úvěrů, hospodářský růst a inflaci. Jednoduchý, elegantní systém se zápornou zpětnou vazbou, fungující podobně spolehlivě jako domácí termostat na ústředním topení.

Ve skutečnosti inflační cílení kompletně zkrachovalo: intelektuálně a vlastně i finančně. Za prvé se ukázalo, že pokušení centrálních bank podporovat ekonomiku nízkými sazbami je příliš silné, zatímco odhodlání krotit přehřátou ekonomiku vyššími sazbami zdaleka tak silné není. Za druhé je zřejmé, že index spotřebitelských cen, navíc zmanipulovaný tak, aby inflace vycházela „hezky“ (tj. co nejníže vstříc požadavkům politiků), nefunguje. Příliš nízké hodnoty inflace vedly k nadměrné měnové expanzi, která vedla k úvěrové expanzi, odkud byl jen krůček k finanční krizi. Jejíž možnost (za třetí) nebyla teorií inflačního cílení nikterak vzata v úvahu.

Málokterá teorie je zdiskreditována do takové míry. Přesto inflační cílení je stále hlavním nástrojem, pomocí něhož centrální banky tvoří svoji měnovou politiku. Jak je to možné? Inu, nic lepšího zkrátka není. Zlatý standard je definitivně věcí historie, cílovat peněžní zásobu nebo objem úvěrů se kvůli praktickým komplikacím nikomu nechce, cílování nominálního HDP a moderní měnová teorie jsou stále (a zcela správně) pokládány za ztřeštěné módní výstřelky. Co zbývá? Navzdory všem výhradám, inflační cílení. Lepší teorie teprve čekají na své objevení.

Mezitím nulové nebo dokonce záporné úrokové sazby páchají více škod než užitku a nikdo neví, jak dlouho ještě tento neutěšený stav potrvá.

Nevyřešena zůstává samotná otázka, co to vlastně je inflace. Centrální bankéři sledují různé druhy (CPI, jádrová inflace, s uvážením regulovaných cen nebo bez nich), vždy se ale omezují na ceny zboží a služeb konečné spotřeby. Co ceny aktiv? Dříve byly sledovány i ceny domů a bytů, nyní jsou nahraženy tzv. imputovaným nájemným, vysoce spekulativní veličinou nemající vztah k reálné ekonomice.

A co vztah inflace a hospodářského růstu? Jistě, Nobelova cena za kvantitativní teorii peněz byla udělena již Miltonu Friedmanovi v roce 1976, ale od té doby by tato teorie potřebovala zásadně „oprášit“. Dnes většina centrálních bank cíluje 2% inflaci, aniž by tato hodnota měla byť i jen chatrné teoretické nebo empirické zdůvodění. Dvě procenta zkrátka nevypadají jako příliš mnoho ani příliš málo. O správnosti tohoto přístupu lze pochybovat. Mimochodem: při čtení předválečné ekonomické literatury se člověk neubrání zjištění, že tenkrát o inflaci věděli víc než my dnes.

Vraťme se ještě k tématu demografie. Fakt, že demografické změny probíhají, je znám již desítky let. Existuje ale konzistentní, matematicky správná a empiricky podložená teorie vysvětlující, proč k nim dochází? Kdekdo vám samozřejmě odpoví, že lidé v bohatších společnostech volí méně dětí a že k tomu mají na rozdíl od minulosti antikoncepční prostředky. Ale před sto lety či před pouhým půlstoletím se pokládalo za samozřejmé, že bohatší lidé budou mít více dětí, neboť již nebude problém je uživit. Existovala varování před „populační explozí“. Ta vskutku probíhá, ovšem, poněkud paradoxně, především na nejchudším kontinentě.

Odpověď poskytují Isaac Ehrlich a Jinyoung Kim v práci „Důchodové systémy, demografické trendy a hospodářský růst“ z roku 2005. Demografická krize je přímý důsledek fungování penzijních systémů. „Shledáváme, že sazby penzijních daní mají na svědomí podstatnou část klesajícího trendu v zakládání rodin a porodnosti na celém světě, jakož i snížení sklonu k úsporám a zpomalení hospodářského růstu, zejména v zemích OECD,“ uvádějí autoři.

„Naše analýza ukazuje, že rozšíření průběžných systémů během 20. století přispělo ke snížení důležitosti mezigeneračních transferů od dětí ke starým rodičům – což byl tradiční penzijní systém.“ Průběžně vyplácené penze rozbouraly tradiční rodinné vazby. Děti se obejdou bez svých starých rodičů, potenciální mladí rodiče bez dětí.

Totéž zjišťují i Michele Boldrinová, Mariacristina de Nardi a Larry Jones v práci zvané Fertilita a penzijní systém (únor 2005): „Nárůst objemu státem zabezpečovaných penzí je negativně korelovaný s mírou porodnosti.“ Efekt je natolik masivní, že je schopen vysvětlit 80 procent pozorované hodnoty rozdílů v porodnosti napříč různými zeměmi.

Možná, že i někteří z těchto ekonomů jednou obdrží Nobelovu pamětní cenu za ekonomii, až výbor ve Stockholmu obrátí svoji pozornost k takové „maličkosti“, jakou je největší nákladová položka většiny státních rozpočtů zemí OECD. Ale je tu ještě jeden vliv, který determinuje porodnost a který je přitom ekonomickým výzkumem kompletně zanedbávaný: ceny bydlení.

Zdroj: This is Money

Ceny nemovitostí a aktiv obecně jsou obecně popelkou ekonomického výzkumu. Proč? To těžko pochopíte: cena za bydlení je největší výdajová položka většiny domácností. Podle dostupnosti bydlení se lidé rozhodují, kde budou žít, jakou práci si vyberou a hlavně, kolik dětí mají možnost vůbec doma ubytovat. Těžko byste (společně s penzemi) hledali důležitější makro- i mikroekonomická témata. Leč akademická ekonomie putuje jinými intelektuálními cestami.

Stručně řečeno: ano, v ekonomii existují bílá místa, je jich dost a vyskytují se na důležitých částech mapy lidského vědění.

0 Comments

CENA ŽIVOTA

8/10/2020

0 Comments

Jaká je cena vašeho života? Za kolik byste prodali rok života, kdyby vám hypoteticky někdo učinil takovouto mefistofelskou nabídku? Anebo mnohem realističtější otázka: kolik je vaše zdravotní pojišťovna ochotna utratit za prodloužení vašeho života o jeden rok? A ještě jedna, zcela aktuální: je vhodné nasadit plošnou karanténu, uzávěru ekonomiky či lockdown jako prostředek v boji proti COVID-19?

Všechny tyto otázky nám znějí znepokojivě. Všichni jsme byli vychováni v etickém prostředí, kde cena života je absolutní a penězi nevyčíslitelná. Kdo zachrání jeden život, jako kdyby zachránil celé lidstvo – na podobných etických základech je naše civilizace postavena. Přitom neřešíme, zda něčí život má vyšší či nižší hodnotu: to je považováno za krajně neslušné, všichni přece víme, kdo tak uvažoval a kam to vedlo.

Nicméně ve světě zdravotních pojišťoven a financování zdravotnictví vůbec si bohužel etický absolutismus nemůžeme dovolit. Kdyby každému z nás měla být poskytována lékařská péče lege artis (podle nejlepších existujících možností), financování zdravotnictví by velmi brzy zruinovalo veřejné rozpočty. Následovala by hospodářská krize a nedostatek prostředků i na zcela základní péči (o lege artis bychom si mohli nechat jen zdát.)

Krátce řečeno, řešíme-li financování zdravotnictví, musíme se částečně stát cyniky a zapomenout na absolutní morální zásady. Jakkoli ohavně to zní, je to mnohem lepší cesta, než zruinovat ekonomiku. Vítejte ve světě QALY.

Zkratka QALY znamená Quality-Adjusted Life-Year, tedy „rok života s úpravou podle kvality“. Rok života člověka bez zdravotních potíží je vyjádřen číslem 1. Pokud jde o rok života člověka nepohyblivého, trpícího bolestmi a odkázaného na dialýzu ledvin, bude jeho hodnota vyjádřena číslem menším než 1. V některých případech může být hodnota života dokonce vyjádřena záporným číslem: stav horší než smrt.

Jak může odborná komise určující hodnoty QALY vědět, jaký stav je horší než smrt? Ano, je to poněkud kontroverzní bod. Ještě kontroverznější je věková diskriminace, neboť do výpočtu QALY se může promítnout i stáří pacienta: rok života dvacetiletého je hodnotnější než rok života osmdesátiletého. Ve Velké Británii před časem vznikl spor o léčbu Alzheimerovy choroby. Ačkoli lék byl prokazatelně účinný, úřady (konkrétně National Institute for Health and Clinical Excellence neboli NICE) jej chtěly zakázat s odůvodněním, že „náklady jsou mimo rámec efektivity, který lze považovat za adekvátní pro NHS (Národní zdravotní službu).“

Nicméně navzdory všem etickým námitkám, koncept QALY se rozšířil do řady zemí, včetně České republiky. Je možná špatný a nespravedlivý, ale alternativy jsou ještě horší a méně spravedlivé.

Jaká je tedy cena roku života zdravého mladého člověka? Podle britské metodiky se prodloužení života o rok považuje za nákladově efektivní, pokud stojí maximálně 20 tisíc liber (tedy necelých 600 000 Kč). V pásmu 20 až 30 tisíc může být léčba efektivní za určitých okolností (například pokud jde o experimentální léčbu s možností získání nových poznatků). Od 30 tisíc liber výše je ovšem rok života britského občana již příliš drahý z hlediska státního zdravotnictví. Podotkněme, že britské zákony zakazují financování zdravotní péče ze soukromých zdrojů: pozůstatek rovnostářské politiky Strany práce ze 40. let.

V české prostředí se hodnota QALY vyjadřuje v hodnotách kolem 1 milionu Kč podle doporučení Světové zdravotnické organizace: QALY = trojnásobek HDP/osoba/rok. (Podle údajů za rok 2019 by se ovšem jednalo již o 1,6 milionu Kč.) Ve skutečnosti to ale bývá méně.

Nyní se dostáváme k efektivitě opatření proti koronaviru. Vyplatila se jarní uzávěra ekonomiky? Českou republiku přišla na 600 miliard korun, odhaduje ekonom Miroslav Singer. Aby šlo o efektivní opatření, musela by zachránit alespoň 375 000 QALY. Tedy například zachránit deset let plnohodnotného života 37,5 tisícům lidí. Anebo pět let života 75 tisícům.

To se prakticky jistě nestalo. Naopak, vzniká otázka, zda uzávěra zachránila vůbec nějaké životy. V důsledku plošné karantény mohlo dojít k mnoha případům odložení operace nebo vyšetření zachraňující život. (To se možná projeví ve statistikách úmrtnosti s určitým zpožděním.) Nesmíme ani zapomínat, že hospodářské krize bývají doprovázeny zvýšenou úmrtností především na srdeční choroby. Častější jsou i sebevraždy.

Z hlediska racionálního je plošná uzávěra nejhorší možné opatření. Z hlediska emotivního ji samozřejmě lze pochopit jakožto dramatickou a voliči očekávanou reakci vlády na mimořádnou situaci. Bohužel, z hlediska efektivity šlo o něco podobného, jako kdybychom se pokoušeli kladivem zabít mouchu sedící na okenní skle.

Rozumné je soustředit se na cílenou ochranu nejvíce zranitelných skupin, zejména důchodců starších 70 let. Z etického hlediska mají životy těchto lidí stejnou hodnotu jako životy kohokoli jiného.

psáno pro Lidové noviny

0 Comments

EKONOMICKÁ TÉMATA BUDOUCNOSTI

CENA ŽIVOTA

Pavel Kohout

ArchÍVY

Kategorie