ROVNOSTÁŘSKÉ ČESKO

Je Česko podle Vás výrazně rovnostářské, nebo je to jen mýtus? Z čeho plyne?

Česko je skutečně do značné míry rovnostářskou společností. Je to dědictví let 1948-1989, které se projevuje jak společensky (všichni bývali zvyklí na víceméně podobnou životní úroveň), tak ekonomicky (základna domácího kapitálu je i po téměř třech desítkách let budování kapitalismu poměrně slabá ve srovnání s Německem nebo jakoukoli západní zemí).

Podobně jsou na tom „slušnější“ země bývalého východního bloku: Slovensko nebo Slovinsko. Naopak většina postsovětských republik se stala dějištěm masivní privatizace přírodních zdrojů a vzniku nové oligarchie. V Česku je přírodních zdrojů poměrně málo, takže máme pár uhlobaronů, několik finančních magnátů a to je z větší části vše. Drtivou většinu průmyslu jsme „odevzdali“ na Západ, takže dividendy inkasuje kdosi v zahraničí a Češi nemusí tolik závidět svým spoluobčanům.

Považujete přerozdělování státem prostřednictvím daní a dávek za odpovídající?
Přerozdělování v pásmu 35 až 40 procent HDP je ještě přijatelné, ale výše bychom jít neměli. Současná podoba českého sociálního státu je totiž pro některé vrstvy obyvatelstva až demotivující. V Česku není problém žít celkem pohodlně a příliš se nesnažit.

Zároveň platí, že míra zdanění pro vyšší střední třídy – pro lidi, kteří se opravdu snaží, pracují přesčasy, mají náročné technické nebo manažerské pozice – je velmi vysoká. Míra celkového daňového břemene pro středně postaveného manažera nebo odborného pracovníka je v Česku vyšší než ve Švédsku. Není to úplně nejzdravější stav věcí.

Považujete vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů v Česku (např. podíl mzdy na výdělcích) za odpovídající?

Podíl mezd na tržbách podniků je takový, jaký je: výsledek ekonomické rovnováhy, který se sice nemusí líbit každému, ale je jen málo možností s tím něco dělat. Jestliže velká část výrobců funguje v subdodavatelském režimu, kde jsou nízké ziskové marže, nelze čekat zázračný růst mezd. U podniků, které jsou vysoce ziskové, je to jinak. Odbory prosazují tvrdá jednání a v krajním případě stávky.

To může přinést určité výsledky, ale pozor: pokud odboráři budou až příliš úspěšní, hrozí řecký scénář. Ne, teď nemyslím řeckou finanční krizi z nedávných let, ale řecký scénář z let osmdesátých. Velmi rychlý růst mezd sice pronikavě zvýšil životní úroveň Řeků, zároveň však přispěl k předčasné deindustrializaci ekonomiky. Jinými slovy, Řecko se stalo pro výrobu příliš drahým, takže řecký průmysl začal upadat dříve, než se stačil rozvinout. Český průmysl sice již vyspělý je, ale to nic nemění na podstatě věci.

Z některých volebních výsledků vyplývá, že protestně naladění kandidáti dokáží dobře uspět v pohraničních regionech. Proč tomu tak je a co s tím dělat?

Existuje jediné řešení: ať se tzv. demokratické strany začnou chovat zodpovědně a ne jako kdyby tato země byla na jedno použití. Nejsem voličem ani jedné z protestních stran nebo hnutí, která jsou nyní zastoupena v českém parlamentu a která mu dominují (zejména zmíněné hnutí), ale jejich voliče chápu. Strany hlavního proudu zklamaly, napravo i nalevo. Voliči hledají alternativu, je na tom něco překvapujícího?

Že ty alternativy jsou občas dosti podivné a ne vždy hezké, je jiná věc. Podstatou problému je, že voliči mají pravdu: strany hlavního proudu selhaly.

Jak by podle Vás šlo systémově posílit pocit spravedlivého přerozdělování v české společnosti, ať už daňově (progrese/rovná daň/asignace atd.), dávkově (jinak dávky/minimální zaručený příjem atd.), investičně (speciální pobídky pohraničí, sektorově atd.)

Zabýval jsem se nejrůznějšími daněmi, které na světě a v průběhu historie existovaly, včetně daňové struktury Francie před rokem 1789, britskou daní z oken, zdaněním zisků za Rakouska i za prvín republiky, extrémní švédskou daňovou politikou 70. a 80. let, ale i neúspěchem britské daně z hlavy, která předznamenala pád Margaret Thatcherové.

Ze všech těchto srovnání vyplývají dva poznatky:

1. Lidé poměrně dobře snášejí daně, které jsou přímo úměrné příjmům nebo výdajům. Naopak těžce nesou daně placené paušální částkou nebo hodnotou majetku. Paušální daň je vnímána jako obzvláště nespravedlivá, protože mnohem více zasahuje chudé než bohaté. Daň z majetku, z úspor i z nemovitostí, je chápána takto: Dřu se, spořím, zadlužím se, pořídím si bydlení, a nenasytný stát mě vydírá proto, že jsem se tak snažil a vydělané peníze jsem nepropil a neprohrál, hanba státu!
2. Lidé cítí jako velkou nespravedlnost, když ve státě panuje korupce a když se nedaří postihovat velkou ekonomickou kriminalitu. To je bohužel český případ. Pak se říká „kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“ nebo „koruna nezaplacená na daních je koruna neukradená“. A divíte se tomu?

​Takže recept na spravedlnost je velmi jednoduchý:

• rovná daň z příjmů,
• nízké daně z majetku (míněno z úspor a drobných investic: majetek českých oligarchů je jiná věc),
• a především, skoncovat s korupcí.

První dva body není těžké uskutečnit. Kdo se postará o ten třetí, zůstává otázkou, na kterou neumím odpovědět.
Odpovědi na otázky Davida Klimeše z časopisu Ekonom