|
Nedávno jsem poskytl rozhovor médiu, kterého se každý "slušný" intelektuál štítí. (Jistě je vám jasné, o jaké médium jde.) Já ale nemám žádné předsudky, nikoho nekádruji, poskytnu rozhovor komukoli, kdo má zájem. Zde je úryvek, který považuji za zvláště zajímavý. První otázka se týkala mého bývalého kolegy a jeho nedávného tweetu:  Bývalý tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza prohlásil, že Evropa funguje, protože od 80. let klesá cena, kterou musí platit evropské státy za své financování. Souhlasíte s tímto názorem? Toto tvrzení Tomáše Prouzy by mohlo vstoupit do učebnic, jak rozpoznat fake news. Má totiž pravdivé jádro a člověk bez finančního vzdělání by nepoznal jeho falešnost. Pravda je totiž taková, že za poklesem úrokových sazeb stála v první řadě úspěšná protiinflační politika Paula Volckera, který začátkem 80. let jako předseda Rady guvernérů amerického Federálního rezervního systému úspěšně potlačil inflaci. To umožnilo po dobu následujících více než tří desetiletí snižovat sazby po celém světě, protože šéfové centrálních bank úspěšně opakovali Volckerův postup. Tedy žádný triumf evropské integrace, ale úspěch amerického centrálního bankéře. Ale to ještě není celá pointa příběhu. Když se podíváte na současné úrokové sazby, zjistíte, že eurové sazby jsou prakticky nulové nebo záporné pro kratší doby splatnosti a extrémně nízké pro delší dluhopisy. Eurozóna skutečně platí za své financování úplné minimum. To vypadá jako úspěch, ne? Jenže extrémně nízké úrokové sazby jsou jen důsledkem politiky neustálých měnových intervencí, kterou provádí Evropská centrální banka. Když se totiž před několika lety ukázalo, že Itálie směřuje ke krachu, po ní Španělsko a po ní zbytek eurozóny, vymysleli ve Frankfurtu pod vedením šéfa ECB Maria Draghiho „geniální“ řešení. V zásadě okopírovali americký nouzový program kvantitativního uvolňování, ale udělali z něho permanentní politiku. Takže ECB pravidelně odkupuje státní dluhopisy zemí eurozóny v řádu desítek miliard euro měsíčně, aby se celý systém nezhroutil. Velmi nízké úrokové sazby tedy nejsou signálem zdraví, ale příznakem chronické vážné nemoci. Krátkodobá (tříměsíční) úroková sazba v eurozóně je dokonce záporná: -0,33 procenta. To není normální, zdravá ekonomika. Představte si pacienta, který trvale žije s umělým krevním oběhem. Tak to je prosím eurozóna. Nemusím možná dodávat, že na nízkých úrokových sazbách vydělávají státy, ale prodělává občan, jehož úspory se postupně znehodnocují v důsledku inflace. Tomáš Prouza je mimochodem můj bývalý kolega, takže vím, že je dostatečně finančně vzdělaný, aby znal skutečnost. Tomáš Prouza také uvedl, že loni v eurozóně i celé EU klesal deficit i dluh, dvanáct zemí mělo přebytkový rozpočet a Slovinsko vyrovnaný. Úspěchy Evropské unie podle něj všechny ty proroky konce EU a krachu eura asi dost naštve. Jste vy osobně naštvaný? Řečeno slovy klasika, Tomášovo tvrzení je úsměvné. Stačí se podívat do statistické přílohy časopisu The Economist, kde se pro eurozónu odhaduje rozpočtový schodek ve výši 1 procenta HDP na rok 2018. Vede Francie se schodkem 2,4 procenta HDP. Francie měla naposledy přebytkový rozpočet v roce 1974. EU funguje? Vážně? Podle expremiéra Vladimíra Špidly je jasné, že EU musí být sociálně koherentnější, a považuji za velký deficit evropského sociálnědemokratického hnutí, že se to stále nedaří. Říká: „Jenže musíme si uvědomit, že tomuto procesu bráníme i my sami v ČR – tím, že jsme udělali konkurenční výhodu z naší levné práce a zuřivě se bráníme zvyšování mezd a sociálních standardů. K našim představám dnes také patří zkrácení pracovní doby – a to výrazně. Na francouzské zkušenosti se ukazuje, že kratší pracovní doba vede k větší produktivitě práce. Dosažení tohoto cíle ale vyžaduje dlouhodobý boj, stávky a podobně.“ Jak se takový dlouhodobý boj, stávky, zvyšování mezd projeví na naší ekonomice? Nejzákeřnější dezinformace jsou ty, které mají pravdivé jádro, které je ale vytržené ze souvislostí. Podle statistik má Francie skutečně vyšší produktivitu na hodinu práce i v přepočtu na zaměstnance než například nedaleká Velká Británie. Znamená to, že francouzská ekonomika je lepší než britská? Ve skutečnosti se věci mají tak, že Británie má mnohem volnější trh práce než Francie. I méně kvalifikovaní lidé si v Británii najdou práci bez větších potíží, včetně několika stovek tisíc mladých Francouzů, kteří by jinak doma seděli na podpoře. Francouzská produktivita sice možná vypadá statisticky lépe, ale je to na úkor příliš mladých nebo příliš starých, méně vzdělaných či jinak znevýhodněných. Posuďte sami, co je lepší: zdali mít elitní pracovní trh pro vyvolené s mnoha výhodami, ale vysokou nezaměstnanost jako Francie – anebo volnější pracovní trh, kde se zaměstnavatelé nebojí přijímat nové zaměstnance jako Británie. Česká ekonomika si v posledních letech vede velmi dobře. Jak dlouho to ještě bude podle vás pokračovat? Nechci malovat čerty na zeď. Kromě toho nedělám makroekonomické prognózy pro Evropu, zajímá mě Amerika, kam investuje náš fond QUANT. Ale poslední zprávy z Německa hovoří o oslabování růstového potenciálu. Možné je tedy leccos.  ... a tento závěrečný graf ukazuje, jaký je rozdíl mezi Amerikou a Evropou.
0 Comments
Jaký vliv mají úrokové sazby na výnosy akcií? Dost významný, ale možná jiný, než byste čekali... 
Kapitola z připravované publikace Nové investiční strategie
Během února a března 2018 otřásaly světovými burzami obavy z obchodních válek mezi USA a Čínou. Katastrofické scénáře připomínaly nešťastnou historii Smoot-Hawleyova zákona o tarifech, který údajně začátkem 30. let způsobil světovou hospodářskou krizi. Spojené státy tehdy vyhlásily vysoká dovozní cla na stovky položek, přičemž odvetná opatření následovala. Výsledkem byl propad mezinárodního obchodu v řádu desítek procent. Katastrofické scénáře se tentokrát velmi pravděpodobně mýlí. Za prvé, hospodářská krize ve 30. letech byla způsobena v první řadě bankovní krizí. Ochranářská opatření ji nepochybně zhoršila, avšak nebyla primární příčinou. Ještě důležitější je ale současný vztah mezi Amerikou a Čínou. Může dojít k obchodní válce? Španělský ekonom David Lacalle žijící v Londýně tvrdí, že nikoli. Důvod? Možná vás to překvapí – ale Čína prý nemá na eskalaci obchodní války střelivo.  Ilustrace: Clipper Cutty Sark, Greenwich, Londýn. Foto Pavel Kohout
Ještě větším překvapením může být tvrzení, že skrytá obchodní válka probíhá již řadu let, možná desetiletí. Proč je skrytá? Protože probíhá jednostranně. Vede ji Čína proti Západu. „Velké rozvinuté ekonomiky dovolily Číně provozovat ochranářská opatření a intervence v její domácí ekonomice, protože se tato země stala motorem růstu světové ekonomiky,“ tvrdí David Lacalle. „Spojené státy si mnoho let stěžovaly na obchodní bariéry ze strany Číny, Evropské unie a dalších zemí, ale Mezinárodní obchodní organizace s tím nic nedělala. Zpráva z roku 2017 o obchodních bariérách (National Trade Estimate Report on Foreign Trade Barriers) uváděla přímé bariéry pro dovoz amerického zboží na více než 70 stránkách.“ Faktem je, že Čína klade všechny možné i nemožné překážky dovozu zboží z jakékoli země. Pokud se zahraniční společnost pokusí obejít tuto bariéru tím, že otevře výrobní pobočku v Číně, stane se okamžitě terčem průmyslové špionáže, která není ani nijak maskovaná – čínské úřady celkem otevřeně požadují transfer technologií, přístup ke zdrojovým kódům, a tak dále. Na druhé straně požadují nerušený přístup na cizí trhy a provozují masivní státní podpůrné programy, finanční i nefinanční, pro své exportéry. Je-li řeč o obchodní válce, měli bychom vědět, že probíhá již dávno. Trump ve skutečnosti nehrozí obchodní válkou. Ochranná cla vyhlašovali i prezidenti Obama a G.W. Bush. V Trumpově případě je novinkou změna taktiky: přímá konfrontace namísto tiše přijímaných opatření. Zde je třeba zdůraznit, že USA mají silnější pozici. Spojené státy by se obešly bez čínského trhu. Ano, stálo by to nějaké stovky tisíc pracovních míst a nějaké miliardy zisků, ale americká ekonomika by se nesložila. Na straně druhé, Čína nutně potřebuje vývoz do Ameriky, protože bez něho by se její ekonomika mohla skutečně zhroutit – nebo alespoň projít těžkou krizí. Zde je třeba zdůraznit, že Čína není příliš zdravá ekonomika. Je závislá na dluhové expanzi ještě více než ekonomika americká. „Během prvního čtvrtletí 2018 Čína vytvořila více dluhu než USA, Japonsko a EU dohromady,“ uvádí David Lacalle. „Dluh celkově dosáhl 257 procent HDP. Jestli čínská ekonomika nezvýší vývoz na svůj hlavní trh, což jsou Spojené státy, bude mít velké problémy s nadměrnými průmyslovými kapacitami a nadměrným dluhem. Ekonomika se zhroutí.“ Často slýcháme výhrůžky, že Čína přestane kupovat americké federální dluhopisy, čímž prý může způsobit Americe velké problémy, dokonce státní bankrot. To je nesmysl. Za prvé, Čína vlastní všeho všudy 8,6 procenta amerických federálních dluhopisů. Není rozhodně hlavním věřitelem americké vlády. A co by se stalo, kdyby čínská vláda přece jen zkusila tuto „zbraň“ použít? Dejme tomu, že Čína náhle vrhne na finanční trh všechny své dolarové rezervy. Kurs dolaru oslabí, kurs jüanu vzroste. Nadbytečné americké dluhopisy za zvýšený výnos rychle skoupí investoři nebo v nejhorším případě Federální rezervní systém. Americký finanční systém zůstane nepoškozen. A jak by výprodej amerických dluhopisů ovlivnil čínskou konkurenceschopnost založenou na nízké ceně? Ano, odpověď je zřejmá. Čína by se střelila do vlastní nohy. A co možnost nahrazení amerického dolaru coby světové rezervní měny čínským jüanem? Nic takového se nestane. Pozice dolaru je neotřesitelná a stále sílí. Jüan nemůže na statut rezervní měny ani pomýšlet, neboť je stále nekonvertibilní měnou, jejíž kurs je manipulován státními zásahy a administrativní kontrolou konvertibility (capital controls). Na světovém trhu se jüan podílí čtyřmi procenty. Méně než švýcarský frank nebo singapurský dolar. Čínské zlaté rezervy tvoří zanedbatelný zlomek měnové zásoby. Zde je třeba zdůraznit, že navzdory administrativní kontrole konvertibility se Čína chronicky potýká s únikem kapitálu. Rovněž devizové rezervy poklesly o 21 procent ve srovnání s maximální hodnotou v roce 2014. V případě kolapsu mezinárodního obchodu by naopak následovala rychlá devalvace jüanu, která by na předlužené čínské výrobce měla možná ještě horší dopad než posílení měny. Obchodní válka by pro Čínu byla devastující, uzavírá David Lacalle. USA jsou naproti tomu relativně uzavřená ekonomika (export činí jen 12 procent HDP), takže hrozba obchodní války není ve skutečnosti tak zlověstná jako pro Čínu. Ale i Amerika by tratila. Odhaduje se, že v důsledku cel zavedených G.W. Bushem v roce 2002 zmizelo 167 000 pracovních míst. Ani federální dluh v gigantické výši 21 tisíc miliard dolarů není vhodným startovacím bodem pro začátek obchodní války. A co historie? Osvědčily se obchodní války? Výsledky jsou smíšené. Jednou z nejvýznamnějších patrně byla Napoleonova kontinentální blokáda – zákaz dovozu britského zboží na kontinent (1806-1814). Zpočátku britskou ekonomiku skutečně poškodila. Jenomže zanedlouho Britové našli alternativní obchodní cesty – přeorientovali se na zámořský obchod s jinými kontinenty. Nakonec by bylo možné i tvrdit, že Britům blokáda paradoxně pomohla otevřít se zbytku světa. I dnes zaznívají podobné návrhy v souvislosti s brexitem. (Zdali se bude opakovat historie, teprve uvidíme. V současnosti panují přece jen jiné poměry a hlavně, Británie již není námořní supervelmocí, která by byla schopná vybudovat koloniální impérium.) Pokud jde o kontinent, absence britské konkurence pomohla textilnímu průmyslu, včetně českého. Nově vznikl i cukrovarnický průmysl, neboť již nebylo možné dovážet cukrovou třtinu z britských kolonií. Přišla řadu na domácí surovinu, cukrovou řepu. Opět je zde otázka – bylo to dobře nebo špatně? Bez kontinentální blokády by se ekonomika v českých zemích vyvíjela jinak. Možná lépe, možná hůře. V každém případě, hlavním limitujícím faktorem, který oddálil průmyslovou revoluci o mnoho desítek let, byla ultrakonzervativní vláda zaostalých Habsburků. Císařové Leopold II. František I. a Ferdinand I. trpěli vrozenými chorobami, což se neblaze podepsalo na jejich intelektu a schopnostech řídit stát. Rakousko chtěli udržet jako agrární ekonomiku s feudálním systémem. Teprve po roce 1848 se poměry v Rakousku zásadně změnily ve prospěch obchodu a podnikání, ale to je již jiná kapitola. Tak nebo onak, na kontinentální blokádu nám zbyla jedna hmatatelná – nebo spíše tekutá – vzpomínka. Kontinentální blokáda se týkala i tak životně důležité strategické suroviny, jakou byl rum. Češi a Rakušané tedy vynalezli tuzemský rum z náhradních surovin. A i když kontinentální blokáda je dávno minulostí, připomínka v podobě „tuzemáku“ (Rakušané smějí používat termín „Inländischer Rum“) stále žije a prosperuje. Takže – připijme na svobodný obchod. Čímkoli uznáte za vhodné. Psáno pro FINMAG Teoreticky to vůbec nemělo fungovat. Hospodářské reformy Viktora Orbána započaté v roce 2010 měly podle všech předpokladů vést k erozi daňových příjmů, k úprku zahraničních investorů ze země a ke všeobecnému rozkladu a zmaru. Ale nic takového se nestalo. Co ale Orbán vlastně s maďarskou ekonomikou provedl? V první řadě snížil mezní sazbu daně z individuálních příjmů ze 40,6 procenta nejprve na polovinu a poté až na 15 procent. Dále snížil sazbu podnikových daní: na pouhých 9 procent počínaje rokem 2017.  Toto by samo o sobě stačilo vyvolat velké pohoršení v Německu, Francii a dalších západoevropských sociálních státech. Zejména Francouzi často a rádi hovoří o „daňovém dumpingu“, který údajně podrývá základy „tradičního evropského sociálního státu“. Nicméně Maďarsko nezaznamenalo žádné viditelné výpadky příjmů. Po překonání krize v roce 2011 jsou maďarské veřejné finance v nadprůměrném stavu oproti většině tradičních zemí Evropské unie.
Kontroverzní opatření – sektorové daně na banky, pojišťovny a energetické společnosti – byla svého času vnímána jako strašák. Nicméně čas ukázal, že západní investoři Maďarsko neopustili. Pokud jde o erozi sociálního státu: sociální výdaje ve výši kolem 20 procent jsou dlouhodobě stabilní již od roku 2000. Mezitím francouzské sociální výdaje vzrostly o čtyři procentní body, finské o osm, italské o šest, a tak bychom mohli pokračovat. Viktor Orbán nezrušil maďarský sociální stát: dokázal jej naopak stabilizovat, což o většině „tradičních západních demokracií“ nelze tvrdit. A jak si vede onen vyspělý liberální Západ, předmět zbožňování většiny politologů? Angela Merkelová kdysi tvrdila, že „Evropská unie představuje jen asi 5 procent světové populace, zhruba čtvtinu globálního produktu a kolem poloviny světových sociálních nákladů.“ (Co s touto neblahou skutečností Merkelová udělala? Vůbec nic.) Ekonom Daniel Lacalle uvedená čísla upřesňuje. EU zahrnuje 7,2 procenta světové populace, 23,8 procenta globálního produktu, ale šokujících 58 procent sociálních výdajů. Daniel Lacalle pokračuje. Průměrné daňové břemeno, které platí zaměstnanci v EU, činí 44,9 procenta. Celkové zdanění dosahuje hodnoty 41 procent HDP. Dále je zde dusivá byrokracie. EU schvaluje průměrně 80 direktiv, 1200 regulací a 700 rozhodnutí rok co rok. V žebříčcích ekonomické svobody se hlavní státy EU stále propadají. Navzdory masivní míře zdanění je průměrný poměr dluhu k HDP kolem 90 procent. Jak se EU k problému staví: stále více šlape po krku podnikatelům, kteří celý kontinent ještě živí. Vyhlašuje války daňovým rájům a tlačí na „daňovou harmonizaci“ ve snaze ustanovit kartelové sazby daní z příjmů. Zároveň velkoryse přerozděluje a dotuje neproduktivní na úkor produktivních. „Náklady hyperregulace a nadměrného zdanění na tvorbu pracovních míst, investice a inovace jsou zřejmé,“ píše dále Daniel Lacalle. „Míra nezaměstnanosti v EU je téměř dvojnásobná ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi a zdanění překáží růstu malých a středních podniků. Poměr rostoucích společností k velkým je na poloviční úrovni ve srovnání s USA.“ Podotkněme, že jedinou velkou globální společností, která na evropském kontinentě vznikla za posledních 30 let, je španělský oděvní gigant ZARA. Británie se může pochlubit společností ARM, což je výrobce úsporných mikroprocesorů pro mobilní zařízení. A to je všechno: významné firmy, technologické i jiné, vznikají nyní především v USA a v Číně. „Evropská unie má řadu kladných vlastností, avšak nesmíme nechat byrokracii a konfiskativní zdanění, aby převzaly kontrolu nad tímto cenným projektem,“ dodává Lacalle, „neboť ignorování těchto rizik může mít za následek zhroucení EU.“ Čímž se dostáváme k otázce populismu. Pro většinu standardních politiků, politologů a komentátorů je populistou právě Viktor Orbán – paradoxně muž, který zachránil svoji zemi před kolapsem. Nikoho nenapadne ani začít uvažovat, že by skutečnými populisty mohli být politici hlavního proudu z Francie, Německa, Itálie, Belgie, Španělska, Nizozemska nebo Finska – což jsou všechno státy, které čeká chmurná budoucnost. Proč? Prostě proto, že jejich sociální systémy jsou dlouhodobě nestabilní a i při uskutečnění urychlených reforem zde není žádná jistota úspěšného přežití. Lze namítnou, že uvedené státy jsou bohaté a mají stále co přerozdělovat: zdroje tu jsou, tak proč se starat? Jenže zdroje tu nebudou donekonečna. Evropský Západ stále ještě žije z kapitálu nashromážděného za dlouhé generace. Nelze ale navěky žít z dědictví. Evropský sociální stát funguje ve své současné podobě teprve zhruba od poloviny 70. let. Za necelé půlstoletí fungování se dostal do pasti. Velmi málokdo ze západních politiků si to vůbec uvědomuje, natožpak aby s tím něco dělali. Buďme vděčni alespoň za Orbána.  Zpráva, která stála za největším skandálem letošního roku a která otřásla akciovými trhy, zněla zhruba následovně. Uživatelská data největší světové sociální sítě Facebook byla „hacknuta“ obskurní britskou společností Cambridge Analytica. Byla ukradena data 50 milionů uživatelů. Citlivá osobní data byla zneužita v rámci rafinovaného politického marketingu, který pomohl Donaldu Trumpovi vyhrát volby a ovlivnil výsledek britského referenda ve prospěch brexitu. Občané, vaše data jsou v nebezpečí a jste manipulováni zlými korporacemi.
Toto je rámec příběhu, který vyprávěl britský deník The Guardian, americký The New York Times, a který poté zopakovalo téměř každé médium hlavního proudu. Příběhu, který má reálné jádro, ale jehož pointa je smyšlená. Celý příběh začíná u psychologa jménem Aleksandr Kogan, který působí na univerzitě v Cambridgi. Nikdy nebyl zaměstnancem firmy Cambridge Analytica, která mimochodem ve zmíněném univerzitním městě nikdy nesídlila. Kogan je autorem aplikace Test Your Personality (Otestuj svoji osobnost), která si před časem získala velkou oblibu mezi uživateli Facebooku. Uživatelé zcela legálně souhlasili se zpracováním svých dat v rámci této aplikace prostřednictvím uživatelského rozhraní Facebooku. (Jak často vy sami „odklepnete“ souhlas s něčím podobným, když chcete spustit hru nebo cokoli jiného?) Koganovu aplikaci si nainstalovalo 270 tisíc uživatelů. Díky možnosti „friend permission“, s jejíž pomocí Facebook v roce 2014 umožňoval vývojářům přístup i k profilům přátel registrovaných uživatelů, se však počet uživatelských profilů, k nimž Kogan měl přístup, vyhoupl na obdivuhodných padesát milionů. Získal tak – zcela legálně – solidní databázi. Databázi, která měla značný komerční potenciál. Zde je třeba zdůraznit, že možnost přístupu k datům přátel registrovaných uživatelů byla již tehdy vnímána jako kontroverzní. Facebook ji proto v roce 2015 zrušil. K velké nelibosti vývojářů. Zopakujme si, že data zmíněných 50 milionů uživatelů nebyla „hacknuta“. Kdyby si uživatelé Facebooku pořádně přečetli obchodní podmínky a kdyby je skutečně pochopili, dalo by se dokonce tvrdit, že byla získána s jejich souhlasem. (Na rovinu: pokud jste na Facebooku, četli jste někdy jeho obchodní podmínky? Není to tak těžké, jsou i v češtině.) Co následovalo: Kogan se spojil s Cambridge Analytica. Teprve v tomto bodě dochází k porušení smluvních podmínek, neboť vývojáři měli od Facebooku povolení používat data uživatelů jen pro vlastní účely. Prodej dat dalším osobám nebyl povolen – což ovšem Facebook nemohl nijak hlídat. Přesto, když se Facebook dozvěděl o prodeji dat, požádal, aby byla smazána. Nic více nebylo v jeho silách. (Ano, je možné obvinit Facebook z lehkomyslnosti. Nikoli však z porušení zákona.) Využívání dat z Facebooku bylo v oné době (2014-2015) zcela běžné a věnovala se mu řada vývojářů, kteří měli mnohem větší možnosti a silnější technické zázemí než Kogan. Proč právě tento případ se dostal do popředí světového zájmu a proč právě on hýbe burzami? Antropolog Chris Kavanagh, který se kauzou zabývá, poukazuje na novinářku Carole Cadwalladr z britského levicového nedělníku Observer, která stála u zrodu velké story. Carole Cadwalladr je spisovatelka a reportérka, nikoli investigativní novinářka ani specialistka na technologie. Když jí Chris Wylie, bývalý zaměstnanec Cambridge Analytica, vyprávěl svoji verzi příběhu, nešla tedy příliš do hloubky. Zajímaly ji pouze dva aspekty: (1) krádež dat; (2) manipulace voleb, v nichž vyhrál ten strašný Trump. Mimochodem, její líčení intelektuálních schopností Chrise Wylieho zní takřka zamilovaně... Novinářskou zkratkou vznikl příběh o zlých korporacích, které pomocí nejrafinovanějších metod manipulují nic netušícími voliči, aby odevzdali hlas zloduchu Trumpovi (případně hlasovali pro brexit). Vzniká otázka, do jaké míry jsou moderní marketingové metody skutečně účinné. Jistě i vy to znáte: hledáte hotel v Berlíně – a vzápětí vám začnou naskakovat reklamy na další hotely v Berlíně, případně v Postupimi, Drážďanech, Hamburku nebo v jiných lokalitách, kam by také mohl zavítat cestovatel, který se zajímá o ubytování v Německu. Může se stát, že máte skutečně namířeno třeba do Hamburku. Co teď? Přijdete si jako oběť zneužívání, když na reklamu kliknete? Do jaké míry Cambridge Analytica ovlivnila americké volby, se nikdy nedozvíme. Chris Kavanagh upozorňuje, že jejím předchozím klientem byl Ted Cruz – kandidát, který v primárkách proti Trumpovi úplně pohořel. Ani jinému klientovi, kandidátu Benu Carsonovi, se nevedlo lépe. Závěry? Za prvé, ani nejrafinovanější marketing nedokáže voliče přesvědčit, aby volili někoho, koho prostě nechtějí. Za druhé, mainstreamová média mají stále tu moc vyrobit prakticky z ničeho aféru, která hýbe světem. psáno pro Lidové noviny |
Pavel KohoutInvestor, vývojář, autor. ArchÍVY
February 2019
Kategorie |
||
RSS Feed
The Robot Investment Calculator software and its underlying algorithms and know-how is owned and published by Westbourne Technologies Ltd, 25 Westbourne Terrace, London W2 3UN (the Publisher), Company Number 11115458. All rights reserved.
DISCLAIMER: Contents are provided for general information purposes only and do not constitute an offer to sell or a solicitation of an offer to buy any Security in any jurisdiction. The Publisher does not intend to solicit and is not soliciting, any action with respect to any Security.
The contents of this section have not been approved or disapproved by any securities commission or regulatory authority in any jurisdiction. The contents are neither sufficient for, nor intended by the Publisher to be used in connection with, any decision relating to the purchase or sale of any existing or future Securities. The Publisher does not intend to provide financial, investment, tax, legal, or accounting advice. Investors considering the purchase or sale of any Securities should consult with their own independent professional advisors. Past performance is no guarantee of future returns.
DISCLAIMER: Contents are provided for general information purposes only and do not constitute an offer to sell or a solicitation of an offer to buy any Security in any jurisdiction. The Publisher does not intend to solicit and is not soliciting, any action with respect to any Security.
The contents of this section have not been approved or disapproved by any securities commission or regulatory authority in any jurisdiction. The contents are neither sufficient for, nor intended by the Publisher to be used in connection with, any decision relating to the purchase or sale of any existing or future Securities. The Publisher does not intend to provide financial, investment, tax, legal, or accounting advice. Investors considering the purchase or sale of any Securities should consult with their own independent professional advisors. Past performance is no guarantee of future returns.
Proudly powered by Weebly