|
Jaký vliv mají úrokové sazby na výnosy akcií? Dost významný, ale možná jiný, než byste čekali... 
Kapitola z připravované publikace Nové investiční strategie
0 Comments
Během února a března 2018 otřásaly světovými burzami obavy z obchodních válek mezi USA a Čínou. Katastrofické scénáře připomínaly nešťastnou historii Smoot-Hawleyova zákona o tarifech, který údajně začátkem 30. let způsobil světovou hospodářskou krizi. Spojené státy tehdy vyhlásily vysoká dovozní cla na stovky položek, přičemž odvetná opatření následovala. Výsledkem byl propad mezinárodního obchodu v řádu desítek procent. Katastrofické scénáře se tentokrát velmi pravděpodobně mýlí. Za prvé, hospodářská krize ve 30. letech byla způsobena v první řadě bankovní krizí. Ochranářská opatření ji nepochybně zhoršila, avšak nebyla primární příčinou. Ještě důležitější je ale současný vztah mezi Amerikou a Čínou. Může dojít k obchodní válce? Španělský ekonom David Lacalle žijící v Londýně tvrdí, že nikoli. Důvod? Možná vás to překvapí – ale Čína prý nemá na eskalaci obchodní války střelivo.  Ilustrace: Clipper Cutty Sark, Greenwich, Londýn. Foto Pavel Kohout
Ještě větším překvapením může být tvrzení, že skrytá obchodní válka probíhá již řadu let, možná desetiletí. Proč je skrytá? Protože probíhá jednostranně. Vede ji Čína proti Západu. „Velké rozvinuté ekonomiky dovolily Číně provozovat ochranářská opatření a intervence v její domácí ekonomice, protože se tato země stala motorem růstu světové ekonomiky,“ tvrdí David Lacalle. „Spojené státy si mnoho let stěžovaly na obchodní bariéry ze strany Číny, Evropské unie a dalších zemí, ale Mezinárodní obchodní organizace s tím nic nedělala. Zpráva z roku 2017 o obchodních bariérách (National Trade Estimate Report on Foreign Trade Barriers) uváděla přímé bariéry pro dovoz amerického zboží na více než 70 stránkách.“ Faktem je, že Čína klade všechny možné i nemožné překážky dovozu zboží z jakékoli země. Pokud se zahraniční společnost pokusí obejít tuto bariéru tím, že otevře výrobní pobočku v Číně, stane se okamžitě terčem průmyslové špionáže, která není ani nijak maskovaná – čínské úřady celkem otevřeně požadují transfer technologií, přístup ke zdrojovým kódům, a tak dále. Na druhé straně požadují nerušený přístup na cizí trhy a provozují masivní státní podpůrné programy, finanční i nefinanční, pro své exportéry. Je-li řeč o obchodní válce, měli bychom vědět, že probíhá již dávno. Trump ve skutečnosti nehrozí obchodní válkou. Ochranná cla vyhlašovali i prezidenti Obama a G.W. Bush. V Trumpově případě je novinkou změna taktiky: přímá konfrontace namísto tiše přijímaných opatření. Zde je třeba zdůraznit, že USA mají silnější pozici. Spojené státy by se obešly bez čínského trhu. Ano, stálo by to nějaké stovky tisíc pracovních míst a nějaké miliardy zisků, ale americká ekonomika by se nesložila. Na straně druhé, Čína nutně potřebuje vývoz do Ameriky, protože bez něho by se její ekonomika mohla skutečně zhroutit – nebo alespoň projít těžkou krizí. Zde je třeba zdůraznit, že Čína není příliš zdravá ekonomika. Je závislá na dluhové expanzi ještě více než ekonomika americká. „Během prvního čtvrtletí 2018 Čína vytvořila více dluhu než USA, Japonsko a EU dohromady,“ uvádí David Lacalle. „Dluh celkově dosáhl 257 procent HDP. Jestli čínská ekonomika nezvýší vývoz na svůj hlavní trh, což jsou Spojené státy, bude mít velké problémy s nadměrnými průmyslovými kapacitami a nadměrným dluhem. Ekonomika se zhroutí.“ Často slýcháme výhrůžky, že Čína přestane kupovat americké federální dluhopisy, čímž prý může způsobit Americe velké problémy, dokonce státní bankrot. To je nesmysl. Za prvé, Čína vlastní všeho všudy 8,6 procenta amerických federálních dluhopisů. Není rozhodně hlavním věřitelem americké vlády. A co by se stalo, kdyby čínská vláda přece jen zkusila tuto „zbraň“ použít? Dejme tomu, že Čína náhle vrhne na finanční trh všechny své dolarové rezervy. Kurs dolaru oslabí, kurs jüanu vzroste. Nadbytečné americké dluhopisy za zvýšený výnos rychle skoupí investoři nebo v nejhorším případě Federální rezervní systém. Americký finanční systém zůstane nepoškozen. A jak by výprodej amerických dluhopisů ovlivnil čínskou konkurenceschopnost založenou na nízké ceně? Ano, odpověď je zřejmá. Čína by se střelila do vlastní nohy. A co možnost nahrazení amerického dolaru coby světové rezervní měny čínským jüanem? Nic takového se nestane. Pozice dolaru je neotřesitelná a stále sílí. Jüan nemůže na statut rezervní měny ani pomýšlet, neboť je stále nekonvertibilní měnou, jejíž kurs je manipulován státními zásahy a administrativní kontrolou konvertibility (capital controls). Na světovém trhu se jüan podílí čtyřmi procenty. Méně než švýcarský frank nebo singapurský dolar. Čínské zlaté rezervy tvoří zanedbatelný zlomek měnové zásoby. Zde je třeba zdůraznit, že navzdory administrativní kontrole konvertibility se Čína chronicky potýká s únikem kapitálu. Rovněž devizové rezervy poklesly o 21 procent ve srovnání s maximální hodnotou v roce 2014. V případě kolapsu mezinárodního obchodu by naopak následovala rychlá devalvace jüanu, která by na předlužené čínské výrobce měla možná ještě horší dopad než posílení měny. Obchodní válka by pro Čínu byla devastující, uzavírá David Lacalle. USA jsou naproti tomu relativně uzavřená ekonomika (export činí jen 12 procent HDP), takže hrozba obchodní války není ve skutečnosti tak zlověstná jako pro Čínu. Ale i Amerika by tratila. Odhaduje se, že v důsledku cel zavedených G.W. Bushem v roce 2002 zmizelo 167 000 pracovních míst. Ani federální dluh v gigantické výši 21 tisíc miliard dolarů není vhodným startovacím bodem pro začátek obchodní války. A co historie? Osvědčily se obchodní války? Výsledky jsou smíšené. Jednou z nejvýznamnějších patrně byla Napoleonova kontinentální blokáda – zákaz dovozu britského zboží na kontinent (1806-1814). Zpočátku britskou ekonomiku skutečně poškodila. Jenomže zanedlouho Britové našli alternativní obchodní cesty – přeorientovali se na zámořský obchod s jinými kontinenty. Nakonec by bylo možné i tvrdit, že Britům blokáda paradoxně pomohla otevřít se zbytku světa. I dnes zaznívají podobné návrhy v souvislosti s brexitem. (Zdali se bude opakovat historie, teprve uvidíme. V současnosti panují přece jen jiné poměry a hlavně, Británie již není námořní supervelmocí, která by byla schopná vybudovat koloniální impérium.) Pokud jde o kontinent, absence britské konkurence pomohla textilnímu průmyslu, včetně českého. Nově vznikl i cukrovarnický průmysl, neboť již nebylo možné dovážet cukrovou třtinu z britských kolonií. Přišla řadu na domácí surovinu, cukrovou řepu. Opět je zde otázka – bylo to dobře nebo špatně? Bez kontinentální blokády by se ekonomika v českých zemích vyvíjela jinak. Možná lépe, možná hůře. V každém případě, hlavním limitujícím faktorem, který oddálil průmyslovou revoluci o mnoho desítek let, byla ultrakonzervativní vláda zaostalých Habsburků. Císařové Leopold II. František I. a Ferdinand I. trpěli vrozenými chorobami, což se neblaze podepsalo na jejich intelektu a schopnostech řídit stát. Rakousko chtěli udržet jako agrární ekonomiku s feudálním systémem. Teprve po roce 1848 se poměry v Rakousku zásadně změnily ve prospěch obchodu a podnikání, ale to je již jiná kapitola. Tak nebo onak, na kontinentální blokádu nám zbyla jedna hmatatelná – nebo spíše tekutá – vzpomínka. Kontinentální blokáda se týkala i tak životně důležité strategické suroviny, jakou byl rum. Češi a Rakušané tedy vynalezli tuzemský rum z náhradních surovin. A i když kontinentální blokáda je dávno minulostí, připomínka v podobě „tuzemáku“ (Rakušané smějí používat termín „Inländischer Rum“) stále žije a prosperuje. Takže – připijme na svobodný obchod. Čímkoli uznáte za vhodné. Psáno pro FINMAG Teoreticky to vůbec nemělo fungovat. Hospodářské reformy Viktora Orbána započaté v roce 2010 měly podle všech předpokladů vést k erozi daňových příjmů, k úprku zahraničních investorů ze země a ke všeobecnému rozkladu a zmaru. Ale nic takového se nestalo. Co ale Orbán vlastně s maďarskou ekonomikou provedl? V první řadě snížil mezní sazbu daně z individuálních příjmů ze 40,6 procenta nejprve na polovinu a poté až na 15 procent. Dále snížil sazbu podnikových daní: na pouhých 9 procent počínaje rokem 2017.  Toto by samo o sobě stačilo vyvolat velké pohoršení v Německu, Francii a dalších západoevropských sociálních státech. Zejména Francouzi často a rádi hovoří o „daňovém dumpingu“, který údajně podrývá základy „tradičního evropského sociálního státu“. Nicméně Maďarsko nezaznamenalo žádné viditelné výpadky příjmů. Po překonání krize v roce 2011 jsou maďarské veřejné finance v nadprůměrném stavu oproti většině tradičních zemí Evropské unie.
Kontroverzní opatření – sektorové daně na banky, pojišťovny a energetické společnosti – byla svého času vnímána jako strašák. Nicméně čas ukázal, že západní investoři Maďarsko neopustili. Pokud jde o erozi sociálního státu: sociální výdaje ve výši kolem 20 procent jsou dlouhodobě stabilní již od roku 2000. Mezitím francouzské sociální výdaje vzrostly o čtyři procentní body, finské o osm, italské o šest, a tak bychom mohli pokračovat. Viktor Orbán nezrušil maďarský sociální stát: dokázal jej naopak stabilizovat, což o většině „tradičních západních demokracií“ nelze tvrdit. A jak si vede onen vyspělý liberální Západ, předmět zbožňování většiny politologů? Angela Merkelová kdysi tvrdila, že „Evropská unie představuje jen asi 5 procent světové populace, zhruba čtvtinu globálního produktu a kolem poloviny světových sociálních nákladů.“ (Co s touto neblahou skutečností Merkelová udělala? Vůbec nic.) Ekonom Daniel Lacalle uvedená čísla upřesňuje. EU zahrnuje 7,2 procenta světové populace, 23,8 procenta globálního produktu, ale šokujících 58 procent sociálních výdajů. Daniel Lacalle pokračuje. Průměrné daňové břemeno, které platí zaměstnanci v EU, činí 44,9 procenta. Celkové zdanění dosahuje hodnoty 41 procent HDP. Dále je zde dusivá byrokracie. EU schvaluje průměrně 80 direktiv, 1200 regulací a 700 rozhodnutí rok co rok. V žebříčcích ekonomické svobody se hlavní státy EU stále propadají. Navzdory masivní míře zdanění je průměrný poměr dluhu k HDP kolem 90 procent. Jak se EU k problému staví: stále více šlape po krku podnikatelům, kteří celý kontinent ještě živí. Vyhlašuje války daňovým rájům a tlačí na „daňovou harmonizaci“ ve snaze ustanovit kartelové sazby daní z příjmů. Zároveň velkoryse přerozděluje a dotuje neproduktivní na úkor produktivních. „Náklady hyperregulace a nadměrného zdanění na tvorbu pracovních míst, investice a inovace jsou zřejmé,“ píše dále Daniel Lacalle. „Míra nezaměstnanosti v EU je téměř dvojnásobná ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi a zdanění překáží růstu malých a středních podniků. Poměr rostoucích společností k velkým je na poloviční úrovni ve srovnání s USA.“ Podotkněme, že jedinou velkou globální společností, která na evropském kontinentě vznikla za posledních 30 let, je španělský oděvní gigant ZARA. Británie se může pochlubit společností ARM, což je výrobce úsporných mikroprocesorů pro mobilní zařízení. A to je všechno: významné firmy, technologické i jiné, vznikají nyní především v USA a v Číně. „Evropská unie má řadu kladných vlastností, avšak nesmíme nechat byrokracii a konfiskativní zdanění, aby převzaly kontrolu nad tímto cenným projektem,“ dodává Lacalle, „neboť ignorování těchto rizik může mít za následek zhroucení EU.“ Čímž se dostáváme k otázce populismu. Pro většinu standardních politiků, politologů a komentátorů je populistou právě Viktor Orbán – paradoxně muž, který zachránil svoji zemi před kolapsem. Nikoho nenapadne ani začít uvažovat, že by skutečnými populisty mohli být politici hlavního proudu z Francie, Německa, Itálie, Belgie, Španělska, Nizozemska nebo Finska – což jsou všechno státy, které čeká chmurná budoucnost. Proč? Prostě proto, že jejich sociální systémy jsou dlouhodobě nestabilní a i při uskutečnění urychlených reforem zde není žádná jistota úspěšného přežití. Lze namítnou, že uvedené státy jsou bohaté a mají stále co přerozdělovat: zdroje tu jsou, tak proč se starat? Jenže zdroje tu nebudou donekonečna. Evropský Západ stále ještě žije z kapitálu nashromážděného za dlouhé generace. Nelze ale navěky žít z dědictví. Evropský sociální stát funguje ve své současné podobě teprve zhruba od poloviny 70. let. Za necelé půlstoletí fungování se dostal do pasti. Velmi málokdo ze západních politiků si to vůbec uvědomuje, natožpak aby s tím něco dělali. Buďme vděčni alespoň za Orbána.  Zpráva, která stála za největším skandálem letošního roku a která otřásla akciovými trhy, zněla zhruba následovně. Uživatelská data největší světové sociální sítě Facebook byla „hacknuta“ obskurní britskou společností Cambridge Analytica. Byla ukradena data 50 milionů uživatelů. Citlivá osobní data byla zneužita v rámci rafinovaného politického marketingu, který pomohl Donaldu Trumpovi vyhrát volby a ovlivnil výsledek britského referenda ve prospěch brexitu. Občané, vaše data jsou v nebezpečí a jste manipulováni zlými korporacemi.
Toto je rámec příběhu, který vyprávěl britský deník The Guardian, americký The New York Times, a který poté zopakovalo téměř každé médium hlavního proudu. Příběhu, který má reálné jádro, ale jehož pointa je smyšlená. Celý příběh začíná u psychologa jménem Aleksandr Kogan, který působí na univerzitě v Cambridgi. Nikdy nebyl zaměstnancem firmy Cambridge Analytica, která mimochodem ve zmíněném univerzitním městě nikdy nesídlila. Kogan je autorem aplikace Test Your Personality (Otestuj svoji osobnost), která si před časem získala velkou oblibu mezi uživateli Facebooku. Uživatelé zcela legálně souhlasili se zpracováním svých dat v rámci této aplikace prostřednictvím uživatelského rozhraní Facebooku. (Jak často vy sami „odklepnete“ souhlas s něčím podobným, když chcete spustit hru nebo cokoli jiného?) Koganovu aplikaci si nainstalovalo 270 tisíc uživatelů. Díky možnosti „friend permission“, s jejíž pomocí Facebook v roce 2014 umožňoval vývojářům přístup i k profilům přátel registrovaných uživatelů, se však počet uživatelských profilů, k nimž Kogan měl přístup, vyhoupl na obdivuhodných padesát milionů. Získal tak – zcela legálně – solidní databázi. Databázi, která měla značný komerční potenciál. Zde je třeba zdůraznit, že možnost přístupu k datům přátel registrovaných uživatelů byla již tehdy vnímána jako kontroverzní. Facebook ji proto v roce 2015 zrušil. K velké nelibosti vývojářů. Zopakujme si, že data zmíněných 50 milionů uživatelů nebyla „hacknuta“. Kdyby si uživatelé Facebooku pořádně přečetli obchodní podmínky a kdyby je skutečně pochopili, dalo by se dokonce tvrdit, že byla získána s jejich souhlasem. (Na rovinu: pokud jste na Facebooku, četli jste někdy jeho obchodní podmínky? Není to tak těžké, jsou i v češtině.) Co následovalo: Kogan se spojil s Cambridge Analytica. Teprve v tomto bodě dochází k porušení smluvních podmínek, neboť vývojáři měli od Facebooku povolení používat data uživatelů jen pro vlastní účely. Prodej dat dalším osobám nebyl povolen – což ovšem Facebook nemohl nijak hlídat. Přesto, když se Facebook dozvěděl o prodeji dat, požádal, aby byla smazána. Nic více nebylo v jeho silách. (Ano, je možné obvinit Facebook z lehkomyslnosti. Nikoli však z porušení zákona.) Využívání dat z Facebooku bylo v oné době (2014-2015) zcela běžné a věnovala se mu řada vývojářů, kteří měli mnohem větší možnosti a silnější technické zázemí než Kogan. Proč právě tento případ se dostal do popředí světového zájmu a proč právě on hýbe burzami? Antropolog Chris Kavanagh, který se kauzou zabývá, poukazuje na novinářku Carole Cadwalladr z britského levicového nedělníku Observer, která stála u zrodu velké story. Carole Cadwalladr je spisovatelka a reportérka, nikoli investigativní novinářka ani specialistka na technologie. Když jí Chris Wylie, bývalý zaměstnanec Cambridge Analytica, vyprávěl svoji verzi příběhu, nešla tedy příliš do hloubky. Zajímaly ji pouze dva aspekty: (1) krádež dat; (2) manipulace voleb, v nichž vyhrál ten strašný Trump. Mimochodem, její líčení intelektuálních schopností Chrise Wylieho zní takřka zamilovaně... Novinářskou zkratkou vznikl příběh o zlých korporacích, které pomocí nejrafinovanějších metod manipulují nic netušícími voliči, aby odevzdali hlas zloduchu Trumpovi (případně hlasovali pro brexit). Vzniká otázka, do jaké míry jsou moderní marketingové metody skutečně účinné. Jistě i vy to znáte: hledáte hotel v Berlíně – a vzápětí vám začnou naskakovat reklamy na další hotely v Berlíně, případně v Postupimi, Drážďanech, Hamburku nebo v jiných lokalitách, kam by také mohl zavítat cestovatel, který se zajímá o ubytování v Německu. Může se stát, že máte skutečně namířeno třeba do Hamburku. Co teď? Přijdete si jako oběť zneužívání, když na reklamu kliknete? Do jaké míry Cambridge Analytica ovlivnila americké volby, se nikdy nedozvíme. Chris Kavanagh upozorňuje, že jejím předchozím klientem byl Ted Cruz – kandidát, který v primárkách proti Trumpovi úplně pohořel. Ani jinému klientovi, kandidátu Benu Carsonovi, se nevedlo lépe. Závěry? Za prvé, ani nejrafinovanější marketing nedokáže voliče přesvědčit, aby volili někoho, koho prostě nechtějí. Za druhé, mainstreamová média mají stále tu moc vyrobit prakticky z ničeho aféru, která hýbe světem. psáno pro Lidové noviny
Čím je krytý Bitcoin? Publicitou. Hodnota Bitcoinu je dána jen a pouze tím, že je o něj zájem. Když zájem roste, cena roste rovněž. Když zájem upadá, cena nutně klesá. Míra zájmu je dána publicitou. Ničím jiným.
Následující graf ukazuje relativní četnost klíčového slova "bitcoin" ve vyhledávání na Google.com během posledních 12 měsíců:
A toto je cena Bitcoinu v dolarech:
Je třeba něco dodat?
Někdejší sociálně demokratický politik, zesnulý Jiří Havel, se onehdy zamyslel, zdali by se politici neměli vybírat losem. Myslel to samozřejmě ironicky. Považoval náhodu za cosi slepého a hloupého ve srovnání s osvícenstvím svých kolegů, demokraticky volených zástupců. Málokterý současný politik by otevřeně připustil, že na losování do funkcí může něco být. Ale může. V Benátské republice měli systém, kde losování hrálo významnou roli při volbě dóžete. Fungoval přes půl tisíciletí a Benátky patřily k nejbohatším státům světa. Jak volba dóžete probíhala? Ze třiceti členů Velké rady, kteří byli vybráni losem, bylo dalším losem vybráno devět. Těchto devět zvolilo čtyřicet; těchto čtyřicet bylo dalším losem omezeno na dvanáct, kteří vybrali další radu o 25 členech. Pětadvacítka byla losem zredukována na devět. Těchto devět jmenovalo další radu, tentokrát o 45 členech. Následoval další los a redukce na jedenáct členů. Tato jedenáctka vybrala sbor volitelů, tentokrát o 41 členech, kteří konečně zvolili dóžete.  Hodně komplikovaný systém, kterému se dnes, ve světě moderní racionality můžeme smát. Ale opravdu můžeme? Benátský politický systém velmi slušně fungoval od roku 1268 do roku 1797, kdy do té doby suverénní stát obsadila Napoleonova armáda. Tedy 529 let, a k tomu je nutné připočíst ještě období 1172 až 1267, kdy procedura byla jen o něco jednodušší. Tedy 625 let bohaté historie, kterou dodnes obdivujeme. Co má za sebou naše demokracie - nejen česká, ale západní model demokracie vůbec? A hlavně, co má před sebou? Pokud jde o trvanlivost a stabilitu politických systémů během 20. a 21. století, kam se na staré Benátčany hrabeme. Systém, který kombinoval vliv náhody a lidského úsudku se osvědčil jako vhodná prevence proti vzniku stálých a nutně zkorumpovaných oligarchických mocenských center. A umíte si představit, že by se přes benátský systém dostal do čela státu diktátor? Diktátoři moderní doby se velmi často dostávají k moci demokratickými volbami. Hitler, prototyp všech krutovládců, zvítězil v demokratických volbách s poměrným volebním systémem. A poslední evropský samovládce, běloruský Lukašenka, se k moci dostal stejným způsobem. Nevkládá dnešní uspořádání příliš velký díl důvěry v racionalitu voličů? Není pošetilé věřit, že každý občan má stejné právo hlasovat o věcech, kterým nemůže rozumět? O struktuře a výši daní, o mandatorních výdajích (jaké procento voličů ví, co vlastně spadá do mandatorních výdajů?), o energetické politice, o mezinárodní politice, o řadě dalších věcí. Ideální systém, pokud vůbec nějaký ideální politický systém může existovat, by možná měl obsahovat určitý promyšlený element náhody. Kromě vůle voličů a kromě expertní moci, na níž je založeno například demokraticky nekontrolované centrální bankovnictví. Příznivci silné ruky a centrální evropské vlády by se také měli zamyslet nad tím, jak skončil již zmíněný Napoleon. A jak tragicky dopadl každý další pokus o umělé sjednocení Evropy: vilémovský, hitlerovský i stalinský. Náhoda vůbec není špatná metoda, dodnes se v zemích s porotními soudy používá losování při výběru porotců z lidu jako doplněk expertního úsudku. Losování se jako součást systému uplatňovalo i ve starověkých Aténách. Pokud můžeme soudit podle jejich odkazu, fungovalo zjevně lépe než „demokratická“ volba politiků, kteří slíbí vše a kteří moderní Řecko zadlužili, že to volá do nebes. Losování politiků tedy vůbec není špatný nápad. A mimochodem, v Benátkách přišli již v roce 1229 na to, že sudý počet poslanců je hloupost. Moderní analýza benátského systému volby dóžete je zde. Současní systémoví inženýři z HP Laboratories v Bristolu jej hodnotí docela příznivě. Tento můj článek je několik let starý, ale vzhledem k současné diskusi o slabinách demokracie mě napadlo jej recyklovat. Investiční kalkulačka je konečně v prodeji. Českou verzi najdete zde. Upozornění: Obchod je otevřen počínaje dnem 1. 3. 2018. Zároveň Vánoční vydání 2017, které bylo k dispozici zdarma, přestává tímto dnem fungovat. Pro zajímavost, pod čarou uvádím několik dopisů, které jsem obdržel od dosavadních uživatelů, kteří používali převážně vánoční verzi. Přeji zajímavé čtení a hodně úspěchů při investování. Dobrý den, pane Kohoute, pracuji v Partners od roku 2010 a musím říci, že Vám velice fandím. Čtu Vaše články a blogy z oblasti finančních trhů a ve srovnání s mnohými jinými články se zaměřujete vždy logicky a věcně právě na dané fundamenty, které jsou důležité a hlavně dávají smysl i pokud se jedná o určitou predikci, která se pak do značné míry potvrdí. Váš Robot Investment Calkulator (RIC) mě úplně nadchnul a doslova nalil novou energií. Strávil jsem celou sobotu a neděli seznamováním se a nejednou jsem se snažil odpřemýšlet časový vývoj všech šesti parametrů (počínaje rozpětím výnosové křivky a konče ukazatelem měnové inflace) v návaznosti na reálný vývoj trhu. Škoda jen, že data jsou čitelná od 1.1.1993, ale i tak velice naučné. Chci Vám jen říci, že děkuji za RIC a osobně bych za licenci zaplatil daleko více, než je avizovaná cena :) S pozdravem a přáním příjemného dne, A. K. Ahoj Pavle, děkuji za možnost zamodelovat si. Už po chvilce hraní považuji nástroj za velmi přínosný pro pochopení, co se kdy děje. Sice asi ne úplně pro začátečníky, ale možná právě proto se z něj třeba časem naučím číst víc/líp. Přeji pevné v novém roce, stejně jako štěstí, lásku a slunce na každém kroku. Zbyněk Ahoj, Pavle, náhodou jsem se dostal v rámci ”Vánočního vydání” k Tvému nástroji Robot Investment Calculator. Rád bych, a musím Ti to napsat, jsem z něj nadšen :-) Udělal jsi nástroj, který je opravdu špičkový a domnívám se, že pro lidi, kteří se investicemi zaobírají, jde o naprostou nezbytnost k dobré práci. Klobouk dolů! Měj se prima a držím palce! Zdeněk Vážený pane Kohoute, myslím, že aplikace ”barometru” je skvělá. Až skončí vánoční licence, určitě ji zakoupím pro PC nebo android. Vážený pane Kohoute,
děkuji Vám za velmi podrobné vyjádření k Robot Investment Calculatoru. Oceňuji na něm především fakt, že si vytváří pohled na situaci na trhu podle ne zcela mainstreamových ukazatelů, což by za určitých okolností mohl znamenat pro investora neocenitelnou výhodu, neboť "dav" se často spoléhá jen právě na mainstreamové P/E, HDP atd. Těší mě, že ve vývoji tohoto nástroje hodláte dále pokračovat. Určitě vidím na trhu místo na nějaký čistě technický nástroj jako protiklad k tisíci a jednomu protichůdnému názoru od "zaručených" odborníků. Nadcházející verze budu velmi pečlivě sledovat a už nyní se na ně těším. Zajímavá je pro mě také informace o integraci výpočetních mechanismů, podle kterých se částečně řídí i fond obchodující s reálnými prostředky. To rozhodně zvyšuje vnímanou důvěryhodnost hodnocení robota. Mé celé jméno i email samozřejmě můžete na blogu zveřejnit. Ještě jednou děkuji Vám za veškeré informace a přeji hodně úspěchů. S pozdravem, Ondřej Chmelař Existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že Spojené státy se ještě před příštími prezidentskými volbami v roce 2020 propadnou do hospodářské recese. Uvedl to miliardář Ray Dalio, zakladatel investičního fondu Bridgewater Associates. Dalio již v minulosti předpověděl finanční krizi z roku 2008, upozorňuje server CNN. "Pravděpodobnost recese před příštími prezidentskými volbami je poměrně vysoká, možná 70 procent," uvedl miliardář. Při vší úctě k Rayi Daliovi, podobné předpovědi jsou pro kočku. V první řadě, hovoříme o období téměř tří let, během nichž se může stát leccos. Americká ekonomika je již od třetího čtvrtletí 2009 ve fázi růstu. Možnost, že růst bude vystřídán recesí během nejbližších tří let, je docela dobře představitelná. Nikoli však garantovaná: za určitých okolností může růst klidně pokračovat. Jaké hodnoty pravděpodobnosti lze přiřadit oběma scénářům: recese bude, recese nebude? Upřímně, nemám tušení, a pochybuji, že to ví i samotný Ray Dalio. Pokud se mě někdo zeptá, co předpovídám já, klidně odpovím, že nic. Věnuji pozornost skutečným hodnotám vybraných finančních a ekonomických veličin. Analýza současného stavu ekonomiky a finančních trhů je mnohem méně fragilní disciplína než prognózování. Ale abych neuhýbal před otázkou: pokud bych měl odpovědět, kdy bude v Americe recese, podívám se na nejlepší známý indikátor. Jeho základ publikoval profesor Campbell Harvey v roce 1986. Indikátor je velmi jednoduchý: principem je srovnání výnosu dlouhodobých a krátkodobých federálních dluhopisů. Když krátkodobé sazby převyšují dlouhodobé, trh očekává pokles sazeb. K poklesu úrokových sazeb dochází, když ekonomika je v recesi. Za této situace totiž centrální banka ekonomiku stimuluje nízkými sazbami. (Více zde.) Jinými slovy, hodnota dluhopisových výnosů odráží očekávání trhu ohledně pravděpodobnosti recese. Toto očekávání bývá mnohem přesnější než subjektivní názor kteréhokoli jednotlivého ekonoma. Při poslední recesi v roce 2008 se ukázalo, že tento model byl lepší než samotný jeho autor. (Profesor Harvey výsledky svého vlastního modelu ještě na jaře 2008 zlehčoval. Tou dobou již recese byla v plném proudu a byla delší a hlubší, než Harvey čekal.) Existuje ještě jeden model pro předvídání recesí, který je stejně spolehlivý jako jednoduchý. Ale jeho vysvětlení si nechám pro jinou příležitost. Je stejně zajímavé, kolik intelektuálního úsilí ekonomové vyvinuli, aby předpovídali vývoj ekonomiky. V akademické sféře populární modely DSGE (Dynamic Stochastic General Equilibrium) jsou známé svojí extrémní výpočetní náročností a nepoužitelností v praxi: nikdy nic použitelného nepředpověděly. Nikdo je v praxi nepoužívá. Daleko lepší výsledky poskytne úplně jednoduchý model, který vyžaduje pouze odečíst (nebo vydělit) dvě čísla. Musíte ovšem vědět, která čísla.  Obrázek: Radar v leteckém muzeu Berlin - Gatow
Americké a evropské burzy se během akutní fáze finanční krize chovaly docela podobně. Někdy v roce 2011 se však jejich výkonnost začala radikálně lišit v neprospěch EU, jak je zřejmé z grafu:
Proč akciové trhy v EU zaostávají za Amerikou? Lze si představit vícero důvodů. Jedním z nich je neschopnost EU vypořádat se s dluhovou zátěží. Mám teď na mysli bankovní úvěry spíše než státní dluh. Evropané a evropské podniky totiž mnohem více dluží bankám než Američané a jejich podniky. A i když zátěž v podobě špatných úvěrů postupně klesá, stále je vysoká a komplikuje poskytování nových úvěrů.
Následující graf ukazuje podíl problémových úvěrů v eurozóně a v celé EU: 
Americké banky naproti tomu nejsou nijak znatelně zatíženy špatnými úvěry. Jejich podíl je velmi nízký a podle posledních údajů publikovaných 22. února 2018 stále klesá. Deset let po velké finanční krizi jsou americké banky ve velmi dobrém stavu. Ovšem pozor, případné známky zhoršení by mohly signalizovat budoucí recesi.
Ale na ni je zřejmě ještě dost času. Aniž by se schylovalo k brzkému vystoupení Česka z Evropské unie, část médií propadla panice. Stranou nezůstaly ani sociální sítě. Na Twitteru se pod hashtagem #MojeEU začala rojit pochvalná, ale i kritická hodnocení unie. A jaká by vlastně EU měla být?
V první řadě, EU by měla klást důraz na svobodný obchod zbožím a službami. Zde není téměř co řešit. Snad jen to, že další vývoj by měl směřovat směrem k odbourávání cel a dalších obchodních překážek se Spojenými státy a dalšími vyspělými (i méně vyspělými) zeměmi. Stejně důležitý je i volný pohyb osob v rámci EU, a to nejen na turistické úrovni. Bohužel, Brusel si z volného pohybu osob udělal klacek na Británii, čímž přispěl k brexitu. Jinými slovy: EU by měla garantovat volný pohyb osob, avšak neměla by přitom dělat z členských států nesvéprávné provincie. Třetím přínosem EU je volný pohyb kapitálu. Pro běžného občana jde možná o abstraktní věc, která má však konkrétní aplikace. Volnému pohybu kapitálu možná vděčíte za své pracovní místo. Díky němu můžete investovat své úspory a zhodnocovat je lépe, než umí vaše banka. Nemusíte se starat, kolik peněz vám banka dovolí vyměnit za cizí měnu, když jedete na dovolenou. Díky volnému pohybu kapitálu jste svobodnější. Toto jsou tři kladné stránky Evropské unie, které jsou hmatatelné a nepopiratelné. Uznávají je i euroskeptici. Jenže věc má háček. Jaký háček? Aby fungoval svobodný pohyb zboží, služeb, osob i kapitálu, není třeba téměř žádných centrálních úřadů. Není třeba Evropské komise ani Evropského parlamentu. Není zapotřebí celé té byzantsky složité struktury institucí, které skoro nikdo nezná nazpaměť a jejímuž fungování stěží rozumí i experti. A hlavně, není zapotřebí všech těch špičkově placených úředníků, europoslanců a evropských komisařů. Jenže všichni tito profesionální Evropané by tuze neradi přišli o dobré bydlo. A tak začala hra na prohlubování integrace pod heslem „více Evropy“. Postupně byli občané zemí Evropské unie stavěni před řadu hotových věcí: společná měna, společná zahraniční politika, společná obrana – všechno společné. Jen několik málo oblastí stále odolává, například daně z příjmu. Ale i zde propaganda provádí dělostřeleckou přípravu pro budoucí ofenzívu. Z Evropské unie se stalo impérium. Websterův slovník definuje impérium jako „rozsáhlou skupinu států nebo zemí, které jsou ovládány jediným monarchou, oligarchií nebo suverénním státem.“ To souhlasí: většina národních legislativ je dnes diktována oligarchickou skupinou osob, které nikde žádný volič do jejich funkce nikdy nevolil. Nikdo nezvolil Junckera, Jourovou nebo Mogheriniovou do jejich funkcí v Evropské komisi. Zmínění se do svých funkcí dostali díky mocenským hrám, do nichž volič nemá šanci promluvit. Demokratický deficit by však nemusel být tím nejhorším – kdyby vedl ke dlouhodobě stabilním výsledkům. Je celkem jedno, jakým způsobem jsou vybírány politické špičky, pokud vedou impérium rozumným, předvídatelným a celkově moudrým způsobem. Jenže právě toto nelze zajistit. EU je za současných okolností v unikátně šťastné situaci, že takřka nemá vnější nepřítele. Sousední impérium – Rusko – má dost starostí s udržením vlastní integrity a na zásadní teritoriální expanzi nemá sílu ani prostředky. Čína je daleko a kromě toho jejím přirozeným cílem pro expanzi je spíše Rusko a další sousední země. Islámský svět nepředstavuje pro EU ohrožení vojenského charakteru a USA jsou spojeneckou velmocí. Každé impérium je ovšem vnitřně zranitelné a EU není výjimkou. Ani mimořádně příznivá kombinace vnějších faktorů nemůže vyvážit riziko ohrožení zevnitř. V čem toto riziko spočívá? Každá vláda jednou za čas udělá nějakou závažnou chybu. Pokud se chyby dopustí vláda jednoho státu, není ohrožena civilizace na celém kontinentu. Dokonce i když polovina kontinentu zešílí a zavede totalitu, policejní stát a centrální marxistické řízení ekonomiky, druhá polovina může prosperovat a představovat pro tu méně šťastnou část vzor, jak dát věci zase do pořádku. Jiný příklad: Habsburské impérium zaniklo v důsledku jediného tragicky chybného rozhodnutí přijatého ve Vídni roku 1914. Centralizace vede ke koncentraci moci a ta má za následek riziko chybného rozhodnutí. Je jen otázkou času, kdy se tak stane. Je možné, že celoevropská vláda v Bruselu jednou učiní fatální chybu? Nejen možné: je to prakticky jisté. Lze namítnout, že lidstvo se poučilo a nebude opakovat chyby minulosti: militarismus, fašismus, nacionální socialismus ani „reálný“ socialismus stalinsko-brežněvovského typu dnes již téměř nikoho neláká. Jenže lidstvo je velmi vynalézavé ve vynalézání nových chyb. Kromě toho postupně zapomíná. Svědčí o tom rostoucí hrozba antisemitismu v té části Evropy, kterou považujeme za vyspělou. A jaká by měla být moje EU? Svobodná a hlavně decentralizovaná. Sny o „Spojených státech evropských“ jsou nebezpečnou halucinací.
Existují teorie, že za finanční krizi let 2007-2009 mohou deriváty. Nemyslím si to. Ačkoli deriváty (zejména deriváty na rizikové hypotéky) patrně spustily krizi, její hlavní důvod byl mnohem jednodušší. Stručně: banky příliš půjčovaly. Zejména, pokud šlo o hypotéky. Všimněte si masivního nárůstu objemu hypoték během let 2000-2008.
Obrovská úvěrová aktivita se projevila na konjunktuře ve stavebnictví, jak je patrné z následujícího grafu. A jak už to tak s konjunkturami bývá, přichází po nich pád. I ten je jasně patrný z grafu.
Hypoteční boom se projevil i na dluhové službě obyvatelstva. K tomu snad není nutný komentář.
Pokud jde o současný stav, úvěrová aktivita v oblasti hypoték je v mezích zdravého normálu. Stavebnictví je spíše lehce pod normálem, dluhová služba populace (pokud jde o hypotéky) je dokonce hluboce pod normálem počítaným od roku 1980.
Podotýkám, že pouze dvě americké recese v poválečném období měly kořeny jinde než ve stavebnictví nebo financování stavebnictví. Šlo o recesi způsobenou koncem vládních výdajů na financování korejské války (červenec 1953 až květen 1954) a pak, mnohem později, o následky dot.com boomu. Více najdete v práci profesora Edwarda Leamera, která stojí za přečtení. DEBATA Jana Macháčka: Co tentokráte spustilo turbulenci na světových akciových trzích?
Turbulence a výprodej na světových akciových trzích se na začátku tohoto týdne zklidnily, poněkud však znepokojuje, že moc nevíme, co a proč se stalo. Co víme? Víme, že vyspělé trhy (tedy nikoli trh český) by měly jistým způsobem kopírovat vývoj ekonomik a ziskovosti podniků, a fundamenty hlavních světových ekonomik jsou relativně zdravé, respektive jsou zdravější než před rokem či dvěma. Víme však i to, že trhy nemohou pořád jen klidně růst, občas prostě přijde korekce či špatné počasí. Co bylo ale tentokrát spouštěčem? Obavy z vyšší inflace? Nebo nové finanční produkty různých fondů zaměřené na volatilitu trhů a algoritmické obchodování garantující stabilní výsledky? O tom více například v mém pátečním sloupku. ODPOVĚĎ PAVLA KOHOUTA: V dlouhodobém horizontu akciové trhy sledují především objem peněz v oběhu, dále ziskovost firem. Nemusí nutně platit, že růst akcií signalizuje zdravou ekonomiku. Venezuelská burza například posílila za poslední rok zhruba stonásobně, důvodem je ovšem hyperinflace spojená s katastrofální hospodářskou politikou. V krátkodobém horizontu hrají roli nevypočitatelné emoce. A to je nejpravděpodobnější vysvětlení únorové epizody s volatilitou amerického akciového trhu. Po řadu měsíců trh nerušeně rostl tak klidným tempem, až to bylo podezřelé. Je nenormální, aby hlavní akciové indexy vykazovaly anualizovanou volatilitu v hodnotě pod 10 procent. Typická průměrná hodnota je minimálně o polovinu vyšší. Příběh se tedy zřejmě odehrál zcela jednoduše. Delší dobu (přibližně od konce roku 2016) trh sledoval velmi nízkou volatilitu a rychlý růst cen akcií. Nejprve s nadšením, ke konci již se značnou nervozitou. Jednoho dne některému velkému investorovi „ruply nervy“ a rozhodl se, že zinkasuje tučný zisk. Impuls se přenesl na trh a výsledkem byla panika. Svoji roli mohly hrát i obavy z růstu úrokových sazeb. Jedna teorie tvrdí, že k pádu přispěla poznámka odcházející předsedkyně FOMC Janet Yellen o předraženém trhu. Lze si představit i „sorosovský“ scénář, v jehož rámci velký hedge fond nejprve zaujme krátkou pozici v derivátech na pokles volatility, nashromáždí balík akcií a jednoho krásného dne jej vrhne na trh. Trh zpanikaří, hodnota derivátů poklesne téměř k nule, fond realizuje pohádkové zisky. Je znám případ menšího fondu (Ibex Investors z Denveru), který skutečně dosáhl spekulací na pokles hodnoty těchto derivátů zisk v hodnotě 8600 procent. Tento fond je však příliš malý, než aby dokázal pohnout trhem. Spíše než o manipulaci s trhem se jednalo o odvážnou a úspěšnou spekulaci. Leckdo je připraven na nejhorší, protože na burzách se odehrává Armageddon. Index Dow Jones poklesl o více než 9 procent ze svého historického maxima.  Jaká hrůza! Nicméně akcie občas prudce klesají, když předtím řadu měsíců zdánlivě bezrizikově rostly. Ovšem takové chování je poměrně běžné a bohužel nevypočitatelné. Co rostlo příliš rychle během příliš krátké doby, může poklesnout. Alespoň dočasně. Na druhé straně je hodně věcí, které vypočitatelné jsou. Zde je šest užitečných indikátorů, které nám pomohou vyznat se v situaci.  Horní řada zleva:
(1) Výnosová křivka nesignalizuje recesi (na rozdíl od roku 2007 nebo roku 2000) (2) Úroveň rizika (Risk Level) je zvýšená, což svědčí o značné nervozitě na akciovém trhu -- ale o ničem jiném. (3) Ziskovost firem je pod úrovní dlouhodobého trendu (opět na rozdíl od let 2007 a 2000), což znamená, že je prostor pro růst. Odpovídají tomu i projekce výnosů společnosti Lipper Alpha. Dolní řada zleva: (4) Akcie jsou po poklesu zpět v pásmu "férového ocenění" (v únoru 2000 byl trh nadhodnocen o 58 procent, v únoru 2007 o 16 procent, v říjnu 2007 o 20 procent). (5) Stav amerického bankovnictví (resp. úvěrového trhu) je na dolní hranici pásma normálu. Úvěrová aktivita je spíše podprůměrná. V únoru 2007 bylo bankovnictví na horní hranici oranžového poplachu, v říjnu 2007 již v pásmu červeného poplachu. Podobně tomu bylo v květnu 2000. (6) Velmi podobně se vyvíjel také indikátor peněžní expanze, neklamný signál, že ekonomika se přehřívá. V současnosti je jednoznačně v "chladném" pásmu. Závěr: DON'T PANIC. Jak včas poznat blížící se recesi nebo dokonce finanční krizi? Přenesme se zpět do začátku února 2007 – do doby, kdy na minulou finanční krizi bylo již zaděláno, ale teprve se začínalo psát o problémech s americkými substandardními hypotékami. Jaká varovná znamení byla tehdy k dispozici? Nebylo jich úplně málo. V první řadě, výnosová křivka federálních dluhopisů byla invertovaná. Sice jen lehce, ale i nepatrná inverze (tj., když krátkodobé sazby jsou vyšší než dlouhodobé) je vážným signálem budoucí recese. Za druhé, aktivita amerických komerčních bank byla v pásmu oranžového poplachu. Zvýšená bankovní aktivita je vždy dočasně vnímána jako dobrá věc, protože štědré úvěrování pohání hospodářský růst. Po hodech ovšem vždy nutně přijde vystřízlivění, které nikdy nebývá příjemné. Za třetí, zisky amerických firem byly vysoce nad úrovní dlouhodobého trendu. Také tento jev bývá ve své době přijímán příznivě, ba nadšeně, ale zisky se pak vracejí k normálu: směrem dolů. To již nikoho netěší. Proto jsou nadměrné zisky podniků vždy varovným znamením. Konečně za čtvrté, riziko akciového trhu bylo vnímáno jako podprůměrné (oranžové pásmo: klid před bouří). Po období podprůměrného rizika dříve či později následuje návrat do normální hladiny nebo dokonce do pásma turbulencí. Hádejte, jakým směrem se pohybují ceny akcií během návratového procesu: ano, správně, směrem dolů.  Tedy již v únoru 2007 – v době hluboce předkrizové – byly k dispozici čtyři signály, které shodně ukazovaly, že „něco“ přijde. Jen nebylo zřejmé, kdy se tak stane. Přenesme se nyní do začátku října 2007. Skutečná krize podle standardních makroekonomických a finančních ukazatelů tehdy stále ještě nezačala. Ale méně obvyklé indikátory křičely červenou barvou: Za prvé, pohyb výnosové křivky signalizoval, že recese je za rohem. Skutečně byla: podle Národního úřadu pro ekonomický výzkum (NBER) začala v prosinci 2007. Tato zpráva byla ovšem oznámena až s ročním zpožděním, v prosinci 2008. Za druhé, akciový trh byl podle poměru cena / peníze nadhodnocen asi o 20 procent. Za třetí, bankovní aktivita dosáhla úrovně červeného poplachu. Kdyby jen tento jediný indikátor svítil červeně, samo o sobě by to stačilo. Za čtvrté, peněžní inflace dosáhla dvojciferných hodnot. Vždy, když objem likvidních peněz v ekonomice roste dvojciferně, je to neklamným signálem přehřátí – a po přehřátí přichází ochlazení. Za páté, ziskovost amerických podniků začala klesat – návrat k dlouhodobému trendu se opravdu konal. Říjen 2007 byl ideální dobou pro prodej akcií ještě za velmi pěkné ceny. Následoval pokles, pak další pokles, pak velká finanční krize, pak ještě pokles – a teprve až v březnu 2009 byly akcie opět levné a vhodná k nákupu. Hodnoty indikátorů se mezitím samozřejmě dramaticky proměnily.  Krize roku 2008 tedy nebyla žádná "černá labuť", naprosto neočekávatelný a nepředvídatelný jev. Byla neočekávaná jen proto, že tehdejší ekonomové nesledovali hodnotné indikátory a soustředili se jen na povrch věcí.
|
Pavel KohoutInvestor, vývojář, autor. ArchÍVY
April 2018
Kategorie |
||
RSS Feed
The Robot Investment Calculator software and its underlying algorithms and know-how is owned and published by Westbourne Technologies Ltd, 25 Westbourne Terrace, London W2 3UN (the Publisher), Company Number 11115458. All rights reserved.
DISCLAIMER: Contents are provided for general information purposes only and do not constitute an offer to sell or a solicitation of an offer to buy any Security in any jurisdiction. The Publisher does not intend to solicit and is not soliciting, any action with respect to any Security.
The contents of this section have not been approved or disapproved by any securities commission or regulatory authority in any jurisdiction. The contents are neither sufficient for, nor intended by the Publisher to be used in connection with, any decision relating to the purchase or sale of any existing or future Securities. The Publisher does not intend to provide financial, investment, tax, legal, or accounting advice. Investors considering the purchase or sale of any Securities should consult with their own independent professional advisors. Past performance is no guarantee of future returns.
DISCLAIMER: Contents are provided for general information purposes only and do not constitute an offer to sell or a solicitation of an offer to buy any Security in any jurisdiction. The Publisher does not intend to solicit and is not soliciting, any action with respect to any Security.
The contents of this section have not been approved or disapproved by any securities commission or regulatory authority in any jurisdiction. The contents are neither sufficient for, nor intended by the Publisher to be used in connection with, any decision relating to the purchase or sale of any existing or future Securities. The Publisher does not intend to provide financial, investment, tax, legal, or accounting advice. Investors considering the purchase or sale of any Securities should consult with their own independent professional advisors. Past performance is no guarantee of future returns.
Proudly powered by Weebly
