Několik let fungování investiční kalkulačky RIC je příležitostí, abychom provedli alespoň velmi stručnou retrospektivu jejího fungování. Začněme tím, co RIC říkal před rokem, tedy 18. ledna 2019:

Akcie (konkrétně index Dow Jones, který bývá sice považován za zastaralý, avšak má své výhody) byl v pásmu férového hodnocení. Většina ostatních indikátorů byla na neutrálu, avšak velmi důležitý Monetary Thermometer ukazoval prostor pro růst. Jak dnes víme, peněžní zásoba vskutku rostla, což poskytlo "palivo" pro růst akciových trhů.

Ale podívejme se o další rok dříve: 18. ledna 2018.

Akcie byly v lednu 2018 poměrně znatelně nadhodnoceny (Equity Valuation, oranžová kontrolka). Zároveň úroveň vnímaného rizika byla v pásmu "ticho před bouří". Tedy rovněž oranžová kontrolka. Tato kombinace indikátorů často signalizuje možnost významnějších korekcí, jak se ostatně stalo. Nicméně ostatní indikátory nesignalizovaly nic podobného finanční krizi, ba ani recesi. Význam: pokud přijde korekce, bude časově omezená.

Ale podívejme se ještě o rok nazpět, na 18. leden 2017:

Akcie byly rovněž v pásmu férového hodnocení, ale spíše poblíž jeho nižší hranice. Ostatní indikátory převážně neutrální. Význam: pokud se nic zvláštního neděje, pokud je riziko vnímáno jako nízké a pokud ziskovost podniků má prostor pro růst, lze očekávat spíše příznivý vývoj na akciových trzích. Tak se i stalo, třebaže více než 30% růst indexu Dow Jones byl přece jen poněkud překvapující. Ale RIC nepředpovídá trh, pouze upozorňuje na významné odchylky od normálu.

Podívejme se ještě o rok nazpět, na 18. leden 2016:

Akcie byly tehdy hluboce podhodnocené. Poněkud zvýšená míra vnímaného rizika (ale žádné drama), vše ostatní v normálu. Nákupní signál.

​Pochopitelně nelze tvrdit, že uvedených šest indikátorů dokáže zachytit všechny korekce zcela neomylně. Zejména v situacích, kdy většina indikátorů ukazuje neutrální situaci, se přístrojová deska RIC nemá čeho chytit. Rok 2015 nebyl pro akcie skvělý, třebaže v lednu onoho roku situace vypadala neutrálně:

Na druhé straně, RIC správně signalizoval podhodnocenost trhu závěrem léta a na podzim 2015.

Náš "ponor" do historie nyní ukončíme z důvodu stručnosti. A pokud by vás zajímalo, jak situace na trhu vypadá v lednu 2020 (nebo kdykoli později), aplikace RIC je veřejně dostupná.

Dnes, stejně jako tehdy, mě udivuje jedna věc: jak neuvěřitelně rychle to všechno proběhlo. Ráno 17. listopadu ještě vládla totalita a nic nenasvědčovalo náhlé změně režimu. Večer proběhla památná demonstrace, které jsem se zúčastnil jako většina mého studijního kruhu na VŠE – nedošel jsem ovšem až na Národní třídu, takže se nemůžu chlubit nějakou ranou od pendreku nebo podobným zážitkem. Nicméně ráno 17. listopadu jsem ještě vstával jako poddaný komunistického režimu, ale spát jsem šel již jako člověk, který má svobodu na dosah ruky.

Během víkendu byl národ rozhořčen zprávou o smrti studenta. Sice šlo o „fake news“, ale stačilo to, aby mezi lidmi převládla zlost na režim nad strachem. V pondělí 20. listopadu již revoluce byla v plném proudu, což bylo okamžitě zřejmé po ranním příchodu do školy. A během několika následujících dní již bylo jasné, že vítězíme. Co v Polsku trvalo léta a v Maďarsku měsíce, jsme zvládli za týden, říkali jsme si.

A zde vzniká otázka, zda to celé nebyla jen hra, jejíž scénář a režii měl pod kontrolou kdosi v pozadí – zdali ta obdivuhodná rychlost nebyla tak trochu podezřelá. 

Na této otázce samozřejmě není nic nového. Koneckonců, všichni víme, kdo byl onen údajně zabitý student a pro koho pracoval. Byla tedy revoluce zmanipulována? Snad nikdo z nás demonstrujících neměl ten pocit. Nemám jej dodnes: věděl jsem, o co šlo, proti komu stojíme a jaká jsou případná rizika. Nikdo nás nenutil a nemanipuloval, abychom vyráběli plakáty a letáky a chodili demonstrovat před komunistické úřady, na Václavské náměstí nebo na Letnou. Nesmím zapomínat na vyjížďky mimo Prahu, neboť televize a rádio nám v první fázi revoluce nepřály. Všechny city byly spontánní, cíl byl společný, taktika byla diskutována přede všemi ve velkých posluchárnách VŠE a dalších vysokých škol. Věděli jsme, co děláme a proč. Takže jakápak manipulace?

S časovým odstupem a s chladnou hlavou se mi ovšem vybavují různé detaily, kterým jsem tehdy nevěnoval pozornost. Především, jak dobře, dokonce profesionálně, byla revoluce organizována. Z disidentů, kteří byli z velké části sóloví hráči nebo přímo bohémové, se náhle stal sehraný tým. Občanské fórum mělo zázemí, počítače, možná dokonce i faxy, profesionálně zhotovené visačky se jmény – dnes banalita, ale v roce 1989 jsem takové věci viděl poprvé. Koordinace demonstrací, výroby propagačních předmětů a výjezdů mimo Prahu neměla chybu. Při nedostatku tiskáren a kopírek pomáhaly rychlotiskárny výpočetních středisek, které jely snad na tři směny. Placky Občanského fóry s nápisem Hável For President, i takovou věc jsem viděl poprvé. (Proč tam stálo „Hável“ s dlouhým „á“ je mi ovšem dodnes záhadou. Snad je vyrobil někdo v zahraničí, kdo nevěděl, jak se píše „Havel“. Ale nikomu to tehdy nevadilo.) 
​
Bylo tedy vše v režii všemocné StB, která nás vodila jako loutky? Anebo zasáhla nějaká jiná tajná služba? Ale ne, nemyslím si to. Vše rozhodně nebylo předem zrežírováno. Ale něco možná ano. Mám na to svoji hypotézu. Možná je správná, možná ne. Předkládám k zamyšlení, nedělám si nárok na správnost.

Studentský vůdce Miroslav Singer rozmlouvá s příslušníky StB při demonstraci před budovou Hlávkových kolejí. Foto Pavel Kohout​

Již pár let před rokem 1989 bylo zřejmé, že socialistická ekonomika zaostává tak děsivě, že jakákoli šance dohnat a předehnat Západ je zcela mimo realitu. Bylo to dokonce jasné i některým otevřenějším hlavám „tam nahoře“. V roce 1989 byl průměrný příjem československého zaměstnance někde kolem ekvivalentu 200 západoněmeckých marek, zatímco Němec vydělával téměř 3700 DEM hrubého. 

Ekonomický debakl socialismu se nedal již nijak „okecat“. Navzdory skoro dokonale uzavřeným hranicím jsme věděli, jak se věci mají. Za prvé, hranice nikdy nešlo uzavřít úplně dokonale, podle standardů Severní Koreje. Za druhé, byl zde západní rozhlas a v částech země i německá a rakouská televize. Za třetí, hodně rodin mělo na druhé straně železné opony příbuzné a přátele. Běžně se vědělo, že socialismus prohrává.

Ale co s tím? Jak provést ekonomické reformy a neztratit moc?

V roce 1988 – jak jsme se později dozvěděli – Prognostický ústav napsal a vedení komunistické strany prezentoval svoji slavnou zprávu. Zajímavý fakt: tato zpráva nebyla nikdy publikována a k jejímu textu se dostanete jen velmi obtížně. Jednou jsem měl tu šanci, bohužel jsem se nedostal k tomu, abych ji ofotografoval.

Zpráva z roku 1988 hovoří o nutnosti zásadních, „nikoli symbolických“ změn v ekonomice. Včetně otevření se zahraničnímu kapitálu a povolení podnikat. V oblasti ekologie, což v 80. letech bylo mnohem palčivější téma než dnes, zpráva doporučovala jako věc zásadního významu zavedení tržních vztahů, které automaticky omezí plýtvání energií a surovinami. Zde poznáváme pozdější, často mylně chápaný výrok Václava Klause o ekologii jakožto „třešničce na dortu“. Zpráva též doporučovala uvolnit cenotvorbu. Dále rozdělit Státní banku československou na banku centrální a několik bank komerčních. A řadu dalších kroků, které v 90. letech byly skutečně provedeny. Zpráva Prognostického ústavu byla prakticky jízdním řádem ekonomické reformy – až na to, že se vyhýbala slovu „privatizace“.

Zkusme se vžít do uvažování kohosi vlivného, řekněme na podzim 1988 nebo na jaře 1989:

• Jsme v háji. Tušili jsme to, zpráva prognostiků to potvrzuje.
• S těmi starými brežněvovskými dinosaury nepohneme. Pro ně bude všechno nové jen ohrožení socialismu. Musejí pryč. Chce to novou krev.
• Ale jak to udělat? Dinosauři jako Husák, Jakeš, Biľak, Štrougal a další, tady můžou strašit ještě dlouhá léta. Vedení strany má velkou setrvačnost, nikdo nechce změny, protože se jich bojí. Právem.
• Je nutné je znemožnit, a to zásadně. Jedině tak uvolní místo nám, mladším a schopnějším.
• Co uděláme po změně vedení? Zreformujeme ekonomiku zhruba podle čínského vzoru: povolíme trh, ale pod kontrolou státu. Politicky trochu ustoupíme, ale KSČ si podrží vedoucí roli, byť možná neformální.
• Jak ale dinosaury znemožníme? Národ je již zvyklý, že jeho vůdci jsou zabednění dogmatici. Pokud z nich ale budou zabednění dogmatici, kteří navíc ještě bijí studenty, to už bude příliš. Nechceme ale žádné skutečné krveprolití, to by mohlo znamenat i náš konec.
• Uděláme dohodu s doposud neformální opozicí, národ bude nadšen a my si udržíme moc. A navíc budeme mít sami možnost soukromě podnikat!

Nevím, kdo přesně takto ve vedení strany a státu uvažoval, ale přijde mi to jako logické řešení otázky „jak to, že všechno šlo tak rychle?“ Důkazy samozřejmě nejsou, ale indicií je kupa. Docela silných indicií.

Jenomže, pokud toto byl skutečně plán, pak se manipulátorům vymkl z rukou. A to tak, že zásadně.

Dne 3. prosince 1989 byla jmenována nová vláda, kde ze dvaceti ministrů bylo patnáct komunistů. Vedení KSČ se zřejmě domnívalo, že touha lidu po politických změnách tím bude uspokojena. Nebyla. Naopak, složení vlády národ rozhořčilo ještě více. A proces změn se již nedal zastavit. Komunistická strana definitivně ztrácela moc.

Zde je vhodné připomenout, že to byla ještě původní komunistická vláda, která závěrem listopadu otevřela železnou oponu a umožnila svobodné cestování na Západ. Neobyčejně rychle – v lednu 1990 – byla založena například Komerční banka a Investiční banka, které vznikly delimitací z původní Státní banky československé. Rychlost těchto operací (zejména založení obou bank, navíc ještě slovenské Všeobecné úverové banky) napovídá, že byly připravovány již nějakou dobu. Velkou banku přece nezaložíte za pár týdnů, i když jde o „pouhé“ vyčlenění z větší organizace.

Vzniká konspirační teorie, že tempo polistopadových ekonomických reforem bylo alespoň zčásti tak rychlé proto, že se již před listopadem potichu začalo s přípravou realizace ekonomických reforem. Ano, je to jenom teorie bez důkazů, ale když si čtete program Čalfovy reformní vlády, snadno poznáte řadu formulací známých již z dokumentu Prognostického ústavu z roku 1988.

Tedy – mohli byste snadno poznat. Kdyby tento dokument byl třicet let po Listopadu konečně zveřejněn. Nevěřím, že by tento dokument dnes nikoho nezjímal.

Vraťme se však k datu 3. prosince 1989, které pokládám za neméně přelomové než samotný 17. listopad. Do té doby byly možná události jaksi „posouvány kupředu“ zákulisními triky („mrtvý student“ Zifčák alias Martin Šmíd); od onoho data běh dějin definitivně opustil scénář. Vládu s patnácti komunisty národ prostě nepřijal a dal to najevo. Komunisté se museli smířit nejen s faktem, že formální, ústavou garantovaná vedoucí úloha jejich strany skončila, ale i se skutečností,  že v nových poměrech již nebudou hrát první housle. Pokud bylo plánem jít „čínskou cestou“, tedy provést ekonomické reformy bez politických reforem, pak tento plán selhal.

Od 3. prosince 1989 bylo už úplně jedno, kdo a jak organizoval průvod 17. listopadu, jak to bylo s rolí StB a kdo tahal za nitky. Přišel čas, kdy poprvé po velmi dlouhé doby národ projevil svoji vůli  a uspěl.

Tolik tedy moje teorie o 17. listopadu: pokus o vnitrostranický převrat v rámci KSČ, který se organizátorům vymkl z kontroly. Ale ještě jednou: vlastně na tom ani tak nezáleží. Hlavní je, že jsme se konečně dočkali svobody.

A proč vlastně nezasáhla armáda? Komunisté na vedoucích místech byli většinou soudruzi v letech, pánové ve věku, když již člověk netouží po dobrodružství. Navíc byli zvyklí poslouchat Moskvu, a ta jim zelenou k použití armády nedala. KSČ byla sama jako kůl v plotě. Ani v armádě nebyl nikdo jako generál Jaruzelski, který o osm let dříve provedl vojenský převrat v Polsku. A i kdyby, zavádět neostalinskou vojenskou diktaturu uprostřed Evropy bez jakékoli zahraniční podpory, nevypadalo jako dobrý nápad.

Často slýcháme stížnosti, že jsme s komunisty jednali příliš „sametově“. Komunistická strana měla být zakázána, vedoucí představitelé souzeni a odsouzeni k vysokým trestům. Pomohlo by to? Pravděpodobně nepříliš. Lze zakázat stranu, ale nikoli myšlenky, i když jsou chybné až zločinné. 

Podívejme se na západní státy, které nikdy nepoznaly komunistickou vládu. Předseda britských labouristů Corbyn je komunista každým coulem, i když je formálně demokratickým politikem. |Dokonce i u amerických politiků z Demokratické strany lze identifikovat myšlenky, které znějí bezmála komunisticky. Poslechněte si Bernieho Sanderse nebo Elzabeth Warrenovou. A co Německo nebo Švédsko? Škoda slov. 
​
A pokud jde o přísné potrestání komunistů: v Rumunsku popravili diktátora Ceauseska ještě během revoluce. Byli Rumuni díky tomu šťastnější a úspěšnější? Nemyslím si to.

V roce 1989 mi bylo 22 let. Revoluci jsem prožil jako řadový pěšák, chodil jsem demonstrovat od 17. listopadu až někdy do prosince. Hltal jsem přednášky osobností na VŠE, včetně Václava Klause, Valtra Komárka, Oty Šika a mnoha dalších. Byl jsem nadšený, že jsem se dožil chvíle, kdy to prasklo. Ale co vlastně prasklo? A proč právě v listopadu 1989?

Často slýchám, že tehdy padl komunismus. Ale to není přísně vzato pravda. Režim, který vytvořila a ovládala Komunistická strana Československa, se ve skutečnosti nazýval „reálný socialismus“. Reálný proto, aby se odlišil od socialismu utopického na jedné straně a od sociálních států Západu na straně druhé. Komunismus byl fikce a fikcí navždy zůstane – komunismus je v praxi naprosto nerealizovatelný systém. Ani sám Marx nevěděl, jak přesně má vypadat. A ani v období reálného socialismu se v rámci povinného marxismu-leninismu nevyučovala tato Marxova vize:

„V komunistické společnosti, kde nikdo nemá výlučný okruh činnosti, nýbrž každý může uspět v jakémkoli oboru si přeje, společnost řídí výrobu, čímž mi umožňuje, abych dnes dělal to, zítra ono, abych ráno lovil, odpoledne rybařil, večer se zabýval chovem dobytka, abych po večeři psal kritiky, podle toho, na co mám zrovna chuť; a přitom se ze mne nikdy nestane lovec, rybář, pastevec ani kritik.“ 

Tato představa o komunismu se nevyučovala, protože musela připadat směšná i těm nejkovanějším soudruhům!

Co tedy byl onen „reálný socialismus“? Nejlépe jej lze charakterizovat slovy jiného klasika: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát!“

Nic mimo stát: podnikání, vzdělání, kultura, média, zdravotnictví, sport, výklad historie, dokonce i populární hudba a styl oblékání, toto vše muselo být řízeno státem. S výjimkou intimního kruhu rodiny nebylo před státem úniku. Stát měl monopol na vše, od filosofie až po výrobu lízátek. Ušetřím čtenáře líčení front na banány a podobných banalit, o kterých píše kdekdo. Mimochodem, onen „klasik“ zmíněný v předchozím odstavci byl Benito Mussolini: zbožňování monopolistického státu je charakteristické pro všechny totalitní režimy.

Přece jen bych však zmínil pár věcí, které bývají opomíjeny. Reálný socialismus se zhroutil především kvůli své technické zaostalosti. Občas slýcháme chválu na předlistopadové technické školství, z něhož prý dodnes žijeme. Takže jeden významný detail: klasická kniha „Programování v jazyce C“ autorů Kernighan a Ritchie – přelomový titul v oblasti softwarového inženýrství – byla vydána v ČSSR teprve v říjnu 1989. S patnáctiletým zpožděním. Předtím nebyla k dispozici ani v originále ani v překladu, studenti oněch „skvělých“ socialistických technických škol se učili, jak počítače vypadaly v 60. letech. Úroveň průmyslu pak vypadala adekvátně, se službami to bylo ještě mnohem horší. Toto byl ovšem jen jediný příklad, v oblasti odborné technické literatury panovalo v reálném socialismu hluboké temno.

Dnes, kdy trh je zaplaven všemi možnými tituly odborné literatury, si to již těžko dokážeme představit, ale technické zaostávání reálného socialismu bylo naprosto beznadějné. Hranice ovšem nebyly zcela nepropustné, takže každý dvacetiletý věděl v roce 1989, že existují domácí počítače, videa a další věci, které byly u nás buď zcela nedostupné nebo extrémně drahé. Možná právě „ideologická diverze“ s názvy jako Sinclair Spectrum, Commodore 64 nebo Sony VHS byla hlavním faktorem pádu reálného socialismu.

Extrémně drahé bylo ale všechno ze Západu, protože průměrná mzda v roce 1989 byla 3170 Kčs, což při reálném kursu koruny znamenalo necelých 120 dolarů nebo 210 západoněmeckých marek (což by bylo velmi přibližně kolem 100 euro, kdyby tehdy euro již existovalo). My, občané státu dělníků a rolníků, kde bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem, jsme byli chudí jak kostelní myši.

Nostalgici občas vzpomínají, jak levné byly za socialismu životní potřeby: chléb, mléko, vejce, elektřina, voda, bydlení. Jenže tyto nízké náklady měly svoji cenu. Dotované potraviny ze socialistických monopolů měly všelijakou kvalitu: brouci zapečení v chlebu, podezřele páchnoucí mléko z plastových pytlíků, dosti časté výpadky elektřiny, bydlení v panelácích, a tak dále. Ještě k elektřině: kdo bydlel v 80. letech v Severočeském kraji, pamatuje mlhu, která spadla v říjnu a zvedla se až koncem března. Ta mlha byla cítit oxidem siřičitým... ne, ta levná elektřina za to nestála.

Jako malý chlapec jsem se domníval, že náš stát řídí asketové, kteří chtějí, abychom žili skromně. Teprve v 80. letech mi došlo, že to bylo jinak: komunisté upřímně chtěli, abychom se měli dobře, ale v rámci socialismu to zkrátka nešlo zařídit. Reálný socialismus byl střižen na míru dělníkům ze 30. let, kteří chtěli především sociální jistoty, levné pivo, dechovku anebo případně operety, protože v rádiu zřídkakdy hráli něco jiného.

Ty sociální jistoty ale nebyly tak jisté. Pamatuji si na ošuntělé postavy vybírající popelnice na sídlišti Žatec Jih v 70. letech. Bezstarostný důchod nebyl pro každého. A pokud šlo o socialistické zdravotnictví, říkalo se o něm, že u jeho zrodu stály čtyři sudičky. První: „Budeš zdarma.“ Druhá: „Budeš pro všechny.“ Třetí: „A budeš mít světovou úroveň.“ Ta čtvrtá, zlá: „Ale nebudeš mít nikdy všechny tyto tři vlastnosti najednou.“

Takže kvalitní péči měl ten, kdo měl protekci. V nejlepších částech měst rostly primářské vily financované „obálkovou metodou“. A pokud jste neměli ani známé ani peníze, nechali vás umřít. Ano, toto bylo socialistické zdravotnictví.

Pak tu byl ještě jeden aspekt, který se často opomíjí: vysoký stupeň militarizace společnosti. Dvouletá základní vojenská služba (jednoroční pro absolventy vojenských kateder na vysokých školách) znamenala, že na ulicích posádkových měst bývalo plno zeleně. Během manévrů pak československé silnice byly zatíženy nekonečnými armádními kolonami. Pokud jste měli to štěstí bydlet poblíž vojenského letiště, měli jste o zábavu postaráno: letecký den každý den i každou noc. Sonický třesk stíhaček MiG 21 nebo MiG 29 letících pár desítek metrů nad zemí bývalo slyšet i ve tři v noci. Letiště bylo postaveno v podzemí a zabezpečeno proti případnému útoku atomovou bombou. Blízké město Žatec již zabezpečeno nebylo.

O mnoho let později jsem se dověděl, že 26. září 1983 sovětská protivzdušná obrana omylem signalizovala útok amerických mezikontinentálních raket. Kdyby měl tehdy na sovětské straně službu nějaký méně chladnokrevný důstojník, asi bychom tu dnes nebyli. Naštěstí to tenkrát dopadlo dobře, takže socialismus se mohl v klidu zhroutit sám.

Pokud jde o nostalgiky, nesdílím s nimi žádný smutek po socialismu. Tento režim se zhroutil, protože se měl zhroutit a je to tak dobře. Pokud jde o „novou levici“, která naivně věří, že tentokrát to vyjde lépe a že tehdy to nebyl ten pravý socialismus, nevím, co bych k tomu měl říci. Intelektuální lenost, hloupost, u západních levičáků snad i rasismus – ti hloupí Východoevropané přece nemohli velkého Marxe správně pochopit, proto jim to nefungovalo! 

Pokud mám shrnout zkušenosti s reálným socialismem do jedné věty: nefungoval, zasloužil si zhroucení a je dobře, že přišel listopad 1989, i se všemi nedostatky a omyly, které se od té doby staly. Nedokonalá svoboda je lepší než dokonalá nesvoboda.

Otázku, proč „to prasklo“ právě 17. listopadu 1989, nechám na příště.

Index spotřebitelských cen, ve zkratce inflace, je veličina ostře sledovaná ekonomy, centrálními bankéři i širokou veřejností. Centrální bankéři řeší problém, proč inflace neroste dost rychle. Většina centrálních bank má za cíl dosahovat inflace kolem dvou procent ročně, přičemž tento cíl se v posledních letech nedaří plnit: inflace bývá příliš nízká. Důsledkem jsou různé tvořivé nápady v oblasti měnové politiky směřující ke stimulaci inflace.

Široká veřejnost vnímá problém opačně. Lidé mají tendenci nevěřit oficiálně vykázaným číslům a zhusta se domnívají, že skutečná inflace je mnohem vyšší. Vyskytují se názory, že inflace je uměle manipulována.

Kde je pravda? Podívejme se na historii měření inflace v USA počínaje 70. lety, neboť statistické úřady ostatních zemí do značné míry americkou metodiku kopírovaly a kopírují.

V červenci 1972 prezident Nixon podepsal zákon, který zavedl automatické indexování starobních a jiných důchodů na základě inflace počínaje rokem 1975. Již tehdy ale správní rady Social Security (americký veřejný pilíř penzijního systému) varovala, že prostředky na důchody mohou být vyčerpány již během několika let. 
Ekonomové poukázali na fakt, že náklady na bydlení, které měly v indexu značnou váhu, rostou rychleji než ceny ostatních položek. Vzniklo doporučení počítat ceny bydlení „jinak“. Jak? Za prvé, počítat pouze s cenami nájemného a vyřadit ceny rezidenčních nemovitostí. Začátkem 80. let různé vládní agentury zkoumaly metodiku měření inflace. Bylo konstatováno toto:

„Protože inflace nerozlišuje mezi domem jakožto investicí a nástrojem pro bydlení (v originále „source of shelter services“), rychlý růst hodnoty nemovitostí byl považován za nárůst životních nákladů spíše než za nárůst bohatství pro majitele domů. Kromě toho, ceny nemovitostí mají v indexu spotřebitelských cen nerealisticky velkou váhu, protože náklady na hypotéky se počítají současně s plnou nákupní cenou.“

Tak to vysvětluje dokument amerického Bureau of Labor Statistics. Jinými slovy, růst cen nemovitostí je vlastně v pořádku, protože domácnosti, které nějakou vlastní, jsou bohatší – tím se kompenzuje růst cen bytů a domů pro tu část domácností, která své bydlení ještě nevlastní. Ještě jinak: když Petr sní celé kuře a Pavel žádné, statisticky vzato oba snědli polovinu.

Malá vsuvka k evropské metodice HICP (Harmonised Index of Consumer Prices). Tato metodika „pro jistotu“ neobsahuje dokonce ani imputované nájemné. Neobsahuje následující kategorie zboží a služeb:

• narkotika,
• imputované nájemné,
• hazardní hry,
• prostituce,
• životní pojištění,
• veřejné zdravotní pojištění,
• finanční zprostředkování.

Jak se stalo, že se imputované nájemné octlo mezi narkotiky a hazardem? Prostě se politicky nehodilo: hrozilo by, že naruší idylický obraz nízké inflace napříč členskými státy eurozóny. Takže když před velkou finanční krizí ceny bytů raketově rostly v Irsku nebo ve Španělsku, inflace zůstávala nízká.

Během první poloviny 80. let ceny nemovitostí zmizely z amerického indexu spotřebitelských cen. Přesně řečeno, byly nahrazeny tzv. imputovaným nájemným, což je hypotetická částka, kterou domácnosti ušetří za nájemné, když bydlí ve vlastním. Zároveň poklesla celková váha bydlení v indexu spotřebitelských cen.

Výsledek? Během období 1988-2006 rostly ceny amerických rezidenčních nemovitostí o více než dva procentní body rychleji než ceny imputovaných nájmů. Dopad na celkovou inflaci lze vyjádřit v desetinách procenta ročně – tento rozdíl již dokázal změnit měnovou politiku amerického Fedu tak, že se nafoukla realitní bublina. Ta kulminovala právě v letech 2006-2007 a měla za následek hypoteční krizi. Kdyby byla ponechána původní metodika z roku 1953, finanční krize by možná nemusela být!

Ale to ještě není vše. Během 90. let se americký penzijní systém dostával opět do problémů. Bylo třeba najít řešení. Zvýšit odvody? Ne. Odstranit Nixonovu indexaci? Ne. Ještě více zmanipulovat měření inflace? Ano, super nápad!

Vznikla tzv. Boskinova komise. Ta doporučila řadu „zlepšení“. Jedním z nich byla substituce položek s rychleji rostoucími cenami za jiné. „Například, když růst cen hovězího nutí lidi kupovat více kuřecího, aby udrželi své náklady na potraviny na uzdě,“ vysvětluje tento přístup Federální rezervní banka v San Francisku v článku zvaném A Better CPI (Lepší inflace) publikovaném v únoru 1999.

Hlavním výsledkem činnosti Boskinovy komise však bylo tzv. hédonické indexování. Nový televizor má širší úhlopříčku než starý – má tedy vyšší užitnou hodnotu a při stejné ceně je tak vlastně levnější. A protože tento přístup lze aplikovat na širokou škálu spotřebního zboží, výsledkem je dosti znatelné snížení oficiální inflace oproti tomu, co spotřebitelé vnímají. Oficiální odhad vlivu doporučení Boskinovy komise je zhruba 1,1 procentního bodu ročně. 

Skutečnost, že životnost nového spotřebního zboží bývá většinou výrazně nižší než životnost zboží vyrobeného během 50. až 70. let, nebyla komisí vzata v úvahu. Proč má nedávno vyrobené zboží krátkou životnost? Je to v důsledku rozmachu metodiky „planned obsolescence“, tedy plánovaného zastarávání. Moderní výrobky se nevyrábějí s cílem „aby to vydrželo“, nýbrž „aby to po pár letech odešlo, protože nemá cenu vyrábět co nejkvalitněji, když si zákazník stejně za dva nebo tři roky koupí novou věc.“ 

Jaká by byla inflace podle původní metodiky ve srovnání s inflací, jak ji známe? Pravděpodobně až o dva procentní body ročně vyšší. Velmi pravděpodobně by se promítla do úrokových sazeb a dost možná by tak bylo možné vyhnout se finanční krizi. 
​
Následující graf zobrazuje inflaci spotřebitelských cen ve srovnání s monetární inflací (což je růst objemu peněžní zásoby, v tomto případě růst agregátu likvidních peněz MZM v americké ekonomice). Můžeme si všimnout, že od roku 1959 zhruba do roku 1982 obě veličiny rostly velmi podobným průměrným ročním tempem kolem 5,6 procenta. Od roku 1982 ovšem tempo růstu monetární inflace zrychlilo na 7,9 procenta ročně, zatímco inflace spotřebitelských cen zpomalila na 2,6 procenta ročně. Je samozřejmě pravděpodobné, že za tímto pozoruhodným vývojem stojí i jiné faktory (například mezinárodní konkurence a růst produktivity v oblasti spotřebního zboží), ale metodické změny při měření inflace měly a mají vliv v rozsahu minimálně 1,1 až 2 procentní body ročně.

Dne 24. října 2019 uplynulo devadesát let od „Černého čtvrtku“ na newyorské burze. Index Dow Jones Industrial se tehdy během jediného dne zhroutil o jedenáct procent. Několik velkých hráčů se o den později pokoušelo zachránit situaci velkými nákupy, ale pondělí a úterý následujícího týdne jim s poklesem trhu o neuvěřitelných 25 procent udělalo čáru přes rozpočet.

Říjen 1929 je obecně považován za počátek Velké deprese, mnohaleté krize americké i světové ekonomiky. Ale jak je možné, že pouhý pokles cen akcií, byť pozoruhodně hluboký, mohl odstartovat krizi reálné ekonomiky?

Tradiční teorie nabízí moralizující příběh o pýše a pádu, o spekulativním výstřelku neřízeného kapitalismu, jehož selhání nakonec musela řešit moudrá vláda v čele s prezidentem F.D. Rooseveltem. V takovém duchu se nese vysvětlení, které poskytuje John Kenneth Galbraith. Mimochodem, Galbraith byl aktivním členem Demokratické strany, takže úplnou politickou neutralitu by bylo těžké od něho očekávat.

Modernější a racionálnější vysvětlení vychází z práce Miltona Friedmana a jeho manželky Anny Schwartzové. V roce 1929 začínala obyčejná recese, která však byla komplikována dvěma faktory. Za prvé, již zmíněným poklesem akcií. Velcí investoři kupovali akcie na dluh a pokles cen je dostal do neřešitelné situace. 

Za druhé, banky ve 20. letech hodně půjčovaly, aniž by měly odpovídající risk management. I obyčejná recese pak začátkem 30. let přerostla v bankovní krizi. Zde se ještě dalo leccos zachránit, kdyby Federální rezervní systém projevil duchapřítomnost a poskytl bankám záchranné úvěry. Pozor, není zde řeč o záchraně na účet daňových poplatníků, ale o překlenovacích úvěrech v době přechodného nedostatku likvidity.

Zvládnutelná bankovní krize přerostla ve zhoubnou spirálu, během níž jeden krach měl za následek další krach. Rostla nezaměstnanost, lidé přicházeli o práci a o úspory, protože bankovní vklady nebyly pojištěny. Následoval pokles tržeb a zisků, další zhoršování finanční situace podniků a další krachy. Jediným „hezkým“ důsledkem byl pokles cenové úrovně. 

Prezident Roosevelt sice inicioval několik rozumných zákonů, ale i několik velmi nerozumných, neboť v ekonomii a financích dosti tápal. Neúspěšná byla například snaha regulovat ceny s cílem zabránit deflaci, neboť tehdy se naivně věřilo, že klesající ceny mají za následek prohloubení krize. (Ve skutečnosti je to přesně naopak: cenová deflace je důsledkem krize, nikoli její příčinou. Bohužel, tento mýtus dodnes žije, částečně dokonce i v akademickém prostředí.)

Spojené státy z Velké deprese nakonec vyvázly po více než deseti letech utrpení. Mnohem hůře dopadlo Německo. Vláda kancléře Brüninga začátkem 30. let byla ekonomicky ještě mnohem negramotnější než všechny americké vlády třicátých let. Totéž platilo pro německou centrální banku podřízenou vládě. Němci uprostřed krize zvyšovali daně, snižovali výdaje, nechali banky padat jednu po druhé a dokonce uprostřed těžké měnové deflace zvyšovali úrokové sazby. Během let 1929-1932 poklesl objem peněz v německé ekonomice o 28 procent. Neexistovala jediná věc, kterou by německá vláda v oné kritické době udělala správně!

Poučily se dnešní vlády a centrální banky z minulosti? Ano, do značné míry. Když na podzim 2008 hrozilo opakování roku 1929, Ben Bernanke, guvernér federálního rezervního systému a velký znalec historie 30. let, dokázal přerušit řetězec bankovních krachů v kritickém momentě. Něco podobného provedla i Bank of England a britská vláda; s jistým zpožděním pak i ECB a kontinentální vlády. Zpoždění ovšem způsobilo, že evropská finanční krize byla delší a měla dlouhodobější následky. (Pokud jde o Řecko, nebylo tak důležité jako potíže kontinentálních bank.)

I ty často kritizované záchrany bank z veřejných peněz měly své odůvodnění: bez nich by dnešní ekonomická situace Evropy byla mnohem chmurnější. Totéž platí pro „chrlení peněz“ centrálními bankami (alias kvantitativní uvolňování a podobné, jinak zvané operace). Samozřejmě, bylo by bývalo lepší, kdyby ECB neprováděla zběsile uvolněnou měnovou politiku během let 2002-2008, ale s tím se po roce 2009 již nedalo nic dělat.
​
Mimochodem – a co měnové intervence, s nimiž ČNB začala na podzim 2013? Ty byly naprosto zbytečné. České ekonomice nehrozila tehdy žádná bankovní krize, mírná cenová deflace nebyla žádnou hrozbou. Polská ekonomika prožila tři roky cenové deflace za sebou, aniž by upadla do „deflační spirály“ a bez toho, aby polská centrální banka dělala něco mimořádného. 

Graf 1: Peněžní agregát M1, Česká republika (zdroj: ČNB)

​Může se rok 1929 a krize 30. let opakovat? Nikoli. Přesto nepropadejme sebeuspokojení. Krize 30. let vznikla v důsledku nízké aktivity centrálních bank během počátečních stádií recese a bankovní krize. Dnes je tomu naopak: centrální banky nás díky své horečné aktivitě zaplavují penězi. V české ekonomice je dnes 2,35 krát více likvidních peněz (měřeno agregátem M1) než před deseti lety. 

Mezi důsledky této horečně agilní měnové politiky patří mimo jiné i rostoucí ceny bydlení, ať už v Česku nebo v jiných zemích. Ty mají za následek sociální pnutí mezi mladší a starší generací. Jste-li mladí a vidíte, že sen o vlastním bytě vám utíká stále rychleji, cítíte se pochopitelně frustrováni. Možná pak uvěříte nějakému prodavači nějaké „sociálně spravedlivé“ utopie. 

Krize 30. let poskytla „morální palivo“ pro nacismus, fašismus a komunismus. Všechna tato hnutí obviňovala z krize kapitalismus a volný trh. A nynější „nová levice“? Věřte nebo ne, ze všech problémů světa obviňuje kapitalismus a volný trh.

psáno pro Lidové noviny (rozšířená verze)

Když se řekne „miliardový čínský trh“ nebo „čínské investice“, mnoho podnikatelů, ekonomů i politiků reaguje stejně. Pouhá dvě nebo tři slova jsou schopna zhypnotizovat jinak racionální a zkušené osoby jako pohled kobry králíka. Opustí sféru racionálního myšlení, papouškují fráze a provádějí nepochopitelná rozhodnutí. 

Jen velmi málo zahraničních investorů v Číně skutečně vydělalo bez nepříjemných vedlejších následků. „Čínská vláda využívá unikátní rysy své ekonomiky, aby donutila nadnárodní společnosti předávat technologie za podmínek, které by nebyly myslitelné kdekoli jinde,“ píše Lee Branstetter z Carnegie Mellon University a Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku.

„Zahraniční investice do Číny jsou stále částečně uzavřené. Zahraniční společnost, aby mohla fungovat v této zemi, musí podnikat prostřednictvím joint ventures s místními firmami, kde nadnárodní partner nemá dovoleno vlastnit kontrolní podíl. Toto je i případ automobilového průmyslu, kde kombinace omezení zahraničního vlastnictví a vysokých dovozních cel nutí výrobce obsluhovat čínský automobilový trh – největší na světě – prostřednictvím joint ventures,“ pokračuje Branstetter.

Výsledkem je situace, kdy světové automobilové špičky „dobrovolně“ předávají čínským firmám (kde nemají rozhodující slovo) své nejcennější technologie, výsledky desítek let práce a mnohamiliardových investic do výzkumu a vývoje. To vše úhledně zabalené a s mašličkou. Racionální lidé ve vedení velkých nadnárodních firem fakticky pracují na svém sebezničení. 

Nejde samozřejmě jen o automobilky, ale též o jiné oblasti strojírenství a samozřejmě i o elektroniku a software. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Čína pod tlakem Trumpových hrozeb sankcemi poněkud ustoupila a nedávno přijala zákon o zahraničních investicích, který by měl know-how zahraničních investorů přece jen poněkud chránit. Ale ustoupila Čína doopravdy? Odborník na čínské právo Steve Dickinson dokonce tvrdí, že nový zákon odstraní i těch několik málo výhod, které doposud zahraniční investoři měli. 

Dickinson upozorňuje na fakt, že pozornost zahraničních analytiků je upřena na článek 22, který sice uvádí, že stát chrání intelektuální vlastnictví zahraničních investorů (atd.), ale ve skutečnosti problém neřeší. Článek 22 jen opakuje, co již v Číně formálně dávno platilo. Dříve ovšem bývalo zvykem, že zahraniční investor dostal výměnou za know-how alespoň pozemky za zvýhodněné ceny, vodu a elektřinu za nižší sazby, daňové prázdniny a podobné výhody. Po vstupu do WTO většina z těchto pobídek postupně odpadla. Nyní v rámci „rovného zacházení“ odpadají i formálně, výměnou za papírové ujištění, že intelektuální vlastnictví západních firem bude respektováno. 

Dickinson dává příklad, jak přesun technologií probíhá. Německá společnost vyvinula lékařské diagnostické zařízení. Hodlá je prodávat v Číně. Čínské nemocnice ale namítají, že státní i provinční úřady zakazují kupovat zařízení vyrobená mimo Čínu. Němci dále narazí na bariéru nekonvertibilní čínské měny, neboť jejich zákazníci nesmějí kupovat eura a dolary a oni sami mají zakázáno směnit renminbi na západní měny.

Německá firma se tedy nakonec musí buď čínského trhu vzdát, anebo přikročit k výrobě v Číně, což zahrnuje i transfer technologií. Tento transfer není vynucován formálně (zákonem), ale jinými prostředky. Záruky proti zneužití samozřejmě chybí.

A jak je to s čínskými investicemi v zahraničí? I v tomto případě je hlavním záměrem transfer technologií doplněný o akvizice strategické infrastruktury, například námořních přístavů. S pokusem o transfer technologií má již svoji smutnou zkušenost i česká firma H3DA zaměřená na vývoj a výrobu akumulátorů nové generace. Zde byl v roce 2017 zloděj chycen doslova za ruku při pokusu o krádež kriticky důležité chemické substance. „Radovali jsme se, že máme strategického partnera, ale tenhle sen se postupně rozplynul. Bohužel jsme v rámci investičních dohod odkryli veškeré účetnictví, odkryli jsme i technické detaily baterií, jediné, co jsme si naštěstí nechali pro sebe, byl náš černý prášek,“ uvedl vynálezce a zakladatel firmy Jan Procházka.

Strategie, jejíž název je nepřesně překládán jako „Pás a stezka“ (správněji, byť nikoli doslovně, „Pozemní a námořní cesta“) zahrnuje výstavbu infrastruktury potřebné pro čínský export v jiných zemích za peníze půjčené čínskými bankami. Cíl je dvojí: posílit export a připoutat si zahraniční partnery pomocí úvěrů. Nejde o žádnou nezištnou pomoc, o čemž se již některé státy poučily. Například silně zadlužená Srí Lanka.
​
Vzniká otázka, proč se prezident Zeman tak tvrdošíjně upnul na stát, který se na poli investic jednoznačně chová jako mezinárodní predátor.

Měnová politika centrálních bank se dá nejlépe přirovnat k jízdě v automobilu. Pokud jedeme z mírného svahu, je třeba brzdit, abych se nerozjeli příliš rychle. Pokud naopak jedeme do kopce, musíme sešlápnout plyn, abychom se příliš nezpomalili nebo dokonce nezastavili. Na rovině pak plynový pedál bude někde v prostřední poloze. Jednoduché, že.

Podobně platí, že v dobách hospodářské konjunktury centrální banka šlape na pomyslnou brzdu v podobě vysokých úrokových sazeb. Naproti tomu v dobách, kdy hrozí zpomalení ekonomiky nebo dokonce recese, centrální bankéři šlápnou na plyn a sníží sazby. Úvěry zlevní, naopak výnosy z termínových vkladů poklesnou. Podniky si více půjčují na investice, domácnosti mají levnější hypotéky a díky menším výnosům z úspor jsou motivovány více utrácet. Ekonomika se opět vzchopí, recese je zažehnána.

A jaký údaj používají centrální bankéři jakožto tachometr? Od 90. let si získala širokou popularitu inflace spotřebitelských cen. Vývoj hodnoty koše zboží a služeb konečné spotřeby se stal základním kompasem pro většinu centrálních bank, včetně Evropské centrální a České národní banky. Když inflace roste, úrokové sazby by měly růst. Když inflace klesá, centrální banka by měla sazby snižovat.

To je ve velké stručnosti jádro moderní měnové politiky, jak je popsána v učebnicích a jak byla praktikována až do velké finanční krize v roce 2008. Potom se na přístrojové desce centrálních bankéřů objevil ještě jeden řídící prvek: strach. Bankéři si uvědomili, že kdyby sledovali jenom inflaci – bez přihlédnutí ke stavu bankovnictví a reálné ekonomiky – mohla by se snadno opakovat krize obdobná té z počátku 30. let.

Učebnicová moudra šla stranou, bankéři museli přijít s něčím jiným. Vymysleli kvantitativní uvolňování: centrální banky nakupovaly dluhopisy na volném trhu. Tento mechanismus snižoval dlouhodobé úrokové sazby a zároveň uvolňoval volné peníze do oběhu. Pokud bychom použili analogii automobilu, nejspíše bychom mohli hovořit o přídavném raketovém motoru.
​
Evropská centrální banka praktikovala pedál sešlápnutý až na podlahu plus přídavný raketový motor až do konce roku 2018. Koncem prosince byl motor vypnut, ale pedál zůstává sešlápnutý stále až k zemi: hlavní úroková sazba Evropské centrální banky zůstává na hodnotě 0,00 %.

Následující tabulka ukazuje vývoj základních úrokových sazeb ECB od doby finanční krize. Je zřejmé, že plynový pedál je sešlápnutý jako nikdy dříve:

A jaký efekt má tato extrémní měnová politika na reálnou ekonomiku? Poslední pokles sazeb dokázal vyprodukovat malý boom během let 2016-2018, avšak nyní je s touto konjunkturou zřejmě již konec.

​Po tak obrovském a hlavně dlouhotrvajícím impulsu by ekonomika eurozóny měla letět jak raketa. Jaká je skutečnost? Itálie ohlásila recesi. Německo se zatím recesi vyhnulo – ovšem s odřenými blatníky. Francie se jakž takž drží, ovšem za cenu nebezpečného růstu dluhové zátěže. Kromě státního dluhu jde především o nárůst podnikového dluhu. Za posledních deset let vzrostl objem úvěrů nefinančním podnikům ve Francii ze 151 procent HDP na 193 procent HDP. Francie roste na dluh a stále to nestačí k udržení sociálního smíru. Nejrizikovější zemí eurozóny z hlediska podnikových úvěrů však je – možná překvapivě – Nizozemsko, jehož nefinanční korporace dluží celkem 280 procent hrubého domácího produktu. Belgie s 218 procenty je rovněž zranitelná.

Úhrnem vzato, měnová politika je pro některé členské státu eurozóny příliš volná, jiným naopak nestačí ani extrémně stimulační opatření, která by probudila i mrtvého. Průměrná míra hospodářského růstu eurozóny činí 1,9 procenta (odhad za rok 2018). Pro srovnání: česká ekonomika rostla za tento rok odhadovaným tempem 2,8 % procenta, maďarská o 4,1 procenta, polská o 5,1 procenta. Francouzsko-německý „motor integrace“ rostl celkově nevalným tempem 1,5 procenta. Zdá se, že termín „dvourychlostní Evropa“ již v ekonomické sféře získal svůj jednoznačný význam.

Ukazuje se, že neexistence optimální měnové zóny v rámci zemí používajících euro je materiální a trvalá překážka stabilnímu a robustnímu hospodářskému růstu. Některé země se sžily s eurem poměrně dobře (Německo, Rakousko), jiné díky němu prožily finanční krize, ale vzpamatovaly se za cenu nákladných opatření (Španělsko, Irsko), jiným zemím finanční krize teprve hrozí (Francie, Nizozemsko, Belgie). Pak je zde významná země, která byla zasažena krizí, nikdy se z ní plně nezotavila a v budoucnosti ji čekají další rizika: Itálie.

A jakou měnovou politiku můžeme očekávat? Červená kontrolka „strach“ na přístrojové desce Evropské centrální banky stále bliká: je extrémně nepravděpodobné, že by ECB zvyšovala úrokové sazby v jakékoli dohledné době. Od mimořádných opatření sice ustoupila, ale to může být pouze dočasné. 

Pokud bychom euro přirovnali k automobilu, nešlo by o pohodlný a bezpečný vůz některé známé evropské značky. Šlo by spíše o vehikl těžce bouraný, bez technické kontroly a pro některé pasažéry dosti nepohodlný. K nástupu není třeba spěchat.

psáno pro Lidové noviny (rozšířená verze)

Začátkem října 2018 indikátor hodnocení akciového trhu na základě peněžní zásoby (dříve Akcioměr) ukazoval, že index Dow byl nadhodnocený téměř o 18 procent. Současně indikátor rizika (fakticky index VIX) ukazoval do pásma "ticho před bouří".

​Ideální konfigurace pro korekci akciového trhu:

Korekce skutečně nastala během následujících měsíců. Koncem listopadu 2018 byl Dow nadhodnocen již jen o 12 procent. Volatilita adekvátně vzrostla. Ostatní indikátory však ukazovaly do víceméně normálních hodnot: signál, že finanční krize není nablízku, rozhodně ne během nejbližší budoucnosti.

Korekce pokračovala. Nejhlubšího bodu bylo dosaženo na Štědrý den 2018. Akcie byly dočasně podhodnoceny o téměř 5 procent. Volatilita ovšem vystoupala až do pásma turbulencí: oranžová kontrolka.

Zvýšená volatilita nemusí být sama o sobě důvodem pro paniku. Naopak, může být signálem, že panice propadají ostatní, přičemž my bychom jí propadat neměli. Ne vždy je oranžová kontrolka špatným znamením!

Jak dnes (tj. 1. února 2019) víme, nepřišel žádný Armagedon a akciové trhy pokračovaly v růstu. Korekce skončila. Zdali přijde recese během roku 2019, není jisté, ale pokud se tak stane, pak zřejmě nikoli během prvního čtvrtletí.

V každém případě, indikátor výnosové křivky recesi nesignalizuje, stejně jako indikátor stavu amerického bankovnictví. Pokud jde o zisky, stále ještě trvá střednědobý vzestupný trend, který Robot Investment Calculator správně indikoval již v roce 2017.

O demokracii a přijímání zákonů

Aristotele, synu Nikomachův: již déle než dva tisíce let jsi považován za jednoho z nejmoudřejších lidí, kteří kdy žili. Pověz nám, kteří žijeme v chaosu 21. století, co je to vlastně stát?

Stát je společenství svobodných. Účelem státu je zajisté zabezpečit fyzickou existenci a přežití jeho obyvatel, ale více než jen to: žít dobře po všech stránkách, nejen materiálně, ale také ctnostně a čestně. 

Jde tedy o více než jen o peníze a prosperitu?

Bohatství není cílem samo o sobě. Je užitečné jen jako prostředek pro dosažení něčeho jiného.

Všichni dnes hovoří o demokracii, ale mnozí o ní mají jen zjednodušenou představu: demokracie je, když se hlasuje. Jak vlastně vypadala demokracie u vás ve starém Řecku?

Jsou různé druhy demokracie. Jedním typem je, že občané musí splňovat určité finanční předpoklady, aby se mohli kvalifikovat pro veřejné úřady, ale tyto požadavky jsou mírné a kterýkoli občan vlastnící požadovaný majetek může mít podíl na veřejném rozhodování.

Pardon, že přerušuji – určitá varianta tohoto uspořádání bývalo v Evropě obvyklé během 19. století.

Dalším typem demokracie je uspořádání, v němž kterýkoli občan, jehož občanství je nezpochybnitelné, může mít podíl na rozhodování, přičemž v první řadě vládne zákon. Tedy nikoli výsledek momentálního hlasování.

Zákonů máme dnes tolik, že skoro ani nevíme, který vlastně vládne. 

Ještě dalším typem demokracie je vláda většiny, nikoli vláda práva. Toto nastává, když se vládne pomocí dekretů, které jsou schváleny většinou, namísto aby se vládlo podle zákonů. Zde vznikají demagogové a většina přebírá roli monarchy.

Demagog je řecké slovo, které dobře známe i v naší době, ale nechci příliš skákat do řeči.

Čtvrtým typem demokracie je takový, který vzniká ve velkých městech. Protože města se nyní rozrostla do nebývalé velikosti a mají veřejné příjmy, ze kterých platí veřejné služby, kdokoli se nyní může účastnit politického života. Dokonce i chudí mají možnost a čas ucházet se o veřejné služby díky těmto platbám. Jejich soukromá výdělečná činnost již není překážkou účasti na veřejné službě. Naopak, toto uspořádání je překážkou pro bohaté, kteří se často vyhýbají službě ve veřejném shromáždění nebo na soudech. 

Chápu to správně, že dříve byla veřejná služba neplacená a tudíž jen bohatší občané měli čas a prostředky se jí účastnit? Zatímco nyní se službě vyhýbají bohatí, neboť je zdržuje od podnikání?

Přesně tak. Výsledkem je, že chudá většina převezme moc nad systémem vládnutí. Moc již nepatří zákonům.

Ale když veřejné shromáždění – neboli parlament či sněmovna, jak se říká v dnešní době – schválí většinou přítomných hlasů nějaké pravidlo, pak jde vždy o zákon. Nebo se mýlím?

Atéňané v mé době, tedy ve čtvrtém století před vaším letopočtem, rozlišují zákony (nómoi) a dekrety (psefismata). Dekrety jsou schvalovány Shromážděním nebo Radou anebo oběma orgány. Zákony přicházejí na svět složitější cestou a mají větší sílu než dekrety. Kolega Démosthénes to vyjádřil jasně: „Žádný dekret, ať už přijatý Radou nebo Shromážděním, nebude mít větší právní sílu než zákon.“

Každým rokem se sejde Shromáždění, aby diskutovalo o zákonech. Každý občan může podat návrh. Pokud se Shromáždění rozhodne přijmout nový zákon nebo změnit stávající, nestačí jen návrh prodebatovat a odhlasovat. Proces legislativy je podobný soudnímu procesu, kdy advokáti obou stran mluví ve prospěch či neprospěch změn stávajících zákonů.

Poté se hlasuje. Pokud nový zákon je přijat, je veřejně přečten a vyvěšen poblíž soch Hrdinů. Zákonodárci také provádějí každoroční přehled existujících zákonů, aby odhalili možné spory či nadbytečnosti.

Neexistuje tedy v Aténách možnost, aby zákony byly přijímány ve spěchu či pod nátlakem? Aby byly přijímány nedokonalé zákony, které vyžadují okamžitou novelizaci?

Umíš si snad představit spravedlivé soudní řízení, které by probíhalo ve spěchu či pod nátlakem?

Při Diovi, kéž by si toto uvědomili i naši zákonodárci! A ještě otázka: jak jste v Aténách řešili otázku imigrantů?

Zapomínáš, že pocházím ze Stageiry. I já jsem do Atén přišel jako metoik, tedy imigrant. Moje Atény byly otevřenou společností, která přijímala přistěhovalce z různých krajů. Podmínkou však bylo, že imigrant musel mít sponzora, kterému se říkalo prostates — tedy ten, kdo stojí před někým. Takový prostates pomáhal metoikovi při jednání s úřady a někdy i finančně, pokud toho bylo třeba.

Metoikové sice neměli plná občanská práva (nesměli hlasovat o zákonech a nemohli vlastnit nemovitosti), ale byli respektovaní pro svoji důležitost v hospodářském životě Atén. 

Děkuji, zdravím do Atén čtvrtého století před naším letopočtem, a těším se na pokračování rozhovoru.

Poznámka: Tento rozhovor byl sestaven s použitím Aristotelových autentických výroků publikovaných především v pojednání Republika (Politeia), částečně v Etice Nikomachově. Pasáž pojednávající o způsobu přijímání dekretů a zákonů v Aténách pochází z textu Athenian Democracy: a brief overview, napsal Christopher W. Blackwell (www.stoa.org). Poslední odstavec vychází z tohoto článku https://www.spectator.co.uk/2015/11/how-ancient-athens-handled-immigrants/.

Snahou autora tohoto fiktivního rozhovoru bylo představit některé z klíčových Aristotelových myšlenek formou, která co nejméně zkreslí jejich původní význam a která nebude vytrhovat výroky z jejich historických kontextů. Čtenář snad pochopí a promine drobný žertík, který se týká zmínky o internetu.​


Atény dnes

Ukážeme si, jak si snadno a rychle můžeme pořídit jednoduchý, ale přesto funkční indikátor paniky na akciovém trhu. Stačí navštívit stránky www.google.com/trends a zadat správné klíčové slovo. A jaké jiné klíčové slovo indikuje paniku lépe než medvědí trh -- bear market?

Následující graf ukazuje, jak často vyhledávali Američané tento termín počínaje rokem 2004. Můžeme si všimnout, že hodnoty za listopad 2018 se prakticky rovnají lednu 2008 (kdy byl ještě čas akcie prodat) anebo březnu 2009 (kdy naopak byl ideální čas koupit akcie -- tehdy ovšem největší panika již odeznívala, jak je rovněž vidět.)

S panikou souvisí i termín recese (recession). Vidíme podobný, ačkoli ne úplně stejný obraz. Je pozoruhodné, že termín "recession" byl během prosince 2018 (i podle neúplných dat) nejpopulárnější od roku 2009. Tip: ve volbě "categories" si zkuste volit "Business & Industrial" a "Finance". Výsledky vás zaujmou.

A jaká investiční doporučení z indikátoru paniky vyplývají? To už je na vás.

Tip: Máte již novou knihu INVESTICE: NOVÁ STRATEGIE?

Existují dva způsoby, jak se dívat na brexit. Prvním z nich je příběh viděný bruselskou optikou. Vypráví o nešťastné zemi zmanipulované bulvárním tiskem a neseriózními politiky. Občané této nešťastné země se nechali obelhat a v referendu – v tomto nástroji pekelných sil – si schválili odchod. Odchod ze společenství, které všem svým členům přinášelo mír, prosperitu, zaměstnanost, přátelství a bratrství mezi národy, a které se navěky vypořádalo s přízraky hospodářských a finančních krizí. Za tuto herezi však ona nešťastná země bude potrestána pádem do hospodářské krize, která bude trvat navěky věků – anebo aspoň do doby, než opět dostane rozum a znovu se připojí ke společenství svobodných a prosperujících evropských národů, jemuž v hlavním městě Evropy vládnou Moudří a Vyvolení.

Druhá verze je příběhem o utlačovaném ostrovním lidu, který se ne vlastní vinou dostal pod cizácké jho. Zákeřnou zradou ztratily Ostrovy svoji samostatnost. Dříve se ostrovnímu lidu žilo skvěle, bez krizí, bez inflace, bez vysokých daní a bez byrokracie. Od té doby, co se Ostrovy dostaly do temného stínu cizí nadvlády, jde však úplně všechno od desíti k pěti. Bohatí bohatnou, chudí chudnou, a co horšího, Ostrovy trpí invazí milionů Poláků a dalších východních barbarů, kteří si oblékli montérky a přilby a staví v Londýně jeden mrakodrap za druhým. Neexistuje jiné řešení než vzít věci zpět do vlastních rukou, vyhnat nezvané hosty a získat zpět ztracenou svobodu!
​
Moudrý čtenář zajisté pochopil, že obě verze téhož příběhu jsou groteskně přehnané. Totéž platí i pro krajní scénáře možného vývoje. „Tvrdý“ brexit by nejspíše skutečně znamenal počáteční šok, avšak po nějaké době by se s ním britská ekonomika dokázala vypořádat, podobně jako se česká ekonomika přizpůsobila rozpadu RVHP po roce 1990. Kompromisní řešení, které momentálně vypadá nejvíce pravděpodobně, sice nikoho neuspokojí, ale také nic nevyřeší. Jaké je však největší nebezpečí brexitu?

Lhostejno v jaké podobě se brexit nakonec uskuteční, největšímu nebezpečí je vystavena kontinentální Evropa. Proč? Protože Evropské unii bude chybět střízlivý hlas Británie, která je skeptická k budování impéria a k socialismu – protože sama zažila pád impéria i pád své verze socialismu. Zbytek západní Evropy takovou zkušenost nemá.

Může se stát, že po brexitu se vlády nad EU zmocní fanatičtí centralisté toužící po jednotné evropské vládě. Vlastně se to již stalo. Tito centralisté navíc mají silné socialistické tendence – lidé, kteří touží všechno řídit, sjednocovat, „harmonizovat“, vlastně ani nemohou být jiní.

Historie nás ovšem učí, že centralizace vede ke složitosti, složitost má za následek vnitřní pnutí a tyto vnitřní spory způsobují zánik. Socialistické přerozdělování navíc vede k nehospodárnosti, zaostávání a neřešitelným problémům ve financích a v hospodářství vůbec. Nikdo jiný nepopsal tyto obecné zákonitosti lépe než britský historik Cyril Northcote Parkinson ve své nesmrtelné knize Parkinsonův zákon z roku 1957 – v době, kdy zánik impéria i britský socialismus byl čerstvou zkušeností.

Británie zažila na vlastní kůži budování impéria, konflikty uvnitř tohoto impéria i jeho rozpad. Prožila i znárodňování, období extrémně vysokých daní, cenové regulace a podobné socialistické vymoženosti. Britové znali dokonce i obdobu devizových příslibů na cesty do zahraničí: říkalo se jim „vacation allowances“. Na cesty do zahraničí si během 60. a 70. let směli měnit maximálně 50 liber ročně, částky byly zapisovány, podobně jako v ČSSR, do cestovních pasů.

Teprve Margaret Thatcherová opět postavila Británii na nohy, privatizovala průmysl, zrušila devizové příděly a snížila daně na rozumné hodnoty. Britské zestátněné automobilky se po privatizaci dostaly do rukou Němců a jiných cizinců – to je příběh, který Češi velmi dobře znají a proto mají podobně jako Britové velmi rezervovaný postoj k socialismu. I k impériím, která na svém území zažili během 20. století celkem tři, včetně jejich rozpadů.

Členství ve společném evropském trhu (které Margaret Thatcherová pomáhala prosadit v 70. letech) Británii celkově pomohlo. Mezinárodní konkurence si vynutila snížení daní a znovuzavedení měnové konvertibility. Svobodný pohyb zboží, služeb a investic byl Británii ku prospěchu. Šťastnou náhodou se země vyhnula přijetí eura: George Soros by si za to zasloužil v Londýně sochu. Bohužel, ambice bruselských mocných vedly k silnému pocitu ztráty nezávislosti. Tento pocit nakonec převážil mezi nadpoloviční většinou účastníků referenda v roce 2016. Kdyby nebylo hloupých výstřelků arogantní moci Jean-Claude Junckera a dalších nevolených vládců Evropské unie, k žádnému referendu nikdy nemuselo dojít. 
​
Nemějme obavy o Británii, ale o kontinentální Evropu. Pokud ji po brexitu ovládnou nadšení budovatelé socialistického impéria s ohněm v srdci a leskem v očích, máme se nač těšit.​

​Začalo to 17. listopadu 2018 jako protest proti zvýšení daně z pohonných hmot. Zanedlouho poté se však hlavním tématem rozsáhlých demonstrací v Paříži a v jiných francouzských městech stal nesouhlas s prezidentem Macronem a jeho hospodářskou politikou. Netrvalo dlouho a začalo se psát o protestním hnutí: Mouvement des gilets jaunes, tedy Hnutí žlutých vest. Jde o spontánní hnutí, za kterým nestojí žádná politická strana nebo odborová organizace.

Pokud jde o startovací impuls: od ledna 2019 je oznámeno plánované zvýšení cen pohonných hmot o 6,5 centu za litr nafty a o 2,9 centu za litr benzínu. Tedy nic, co by mělo zásadním způsobem ohrozit životní úroveň Francouzů. Jenže nespokojenost je hlubší: lidé mají pocit, že platí čím dál tím více daní, přičemž kvalita veřejných služeb neroste.

Pocit Francouzů, že platí stále více daní, je oprávněný. V roce 1965 francouzský stát vybíral na daních 33,6 procenta hrubého domácího produktu – téměř stejný podíl, jaký v současnosti vybírá Česko, Polsko anebo Velká Británie. Pro zajímavost, Švýcarsko si vystačí s daňovým inkasem ve výši pouhých 27,8 procenta HDP. 

Francie ovšem vybírá na daních 45,3 procenta svého hrubého domácího produktu. Více už na světě vybírá jen Dánsko (45,9 procenta HDP). Všechny ostatní sociální státy světa jsou levnější, včetně donedávna pověstně vysoce zdaněného Švédska. Francie vydává na sociální ochranu 31,5 procenta HDP, což je světový rekord: ani zmíněné Dánsko své sociálně slabší občany tolik nerozmazluje.

Kdy vlastně začala historie francouzského sociálního státu? Relativně nedávno. Ještě v 70. letech se daně držely v rozumných mezích a výdaje rovněž. V roce 1980 se prezidentem stal Francois Mitterand, socialista s podporou komunistů. Politologové dodnes nadšeně vyprávějí, jak Mitterand „zatočil“ s komunisty tím, že jim svěřil část vládní odpovědnosti a oni selhali. Jenomže to je legenda. Ve skutečnosti radikálně levicová Mitterandova vláda začala velkoryse utrácet. Tento zlozvyk převzaly i další vlády. Z ekonomického hlediska jsou dnes téměř všichni francouzští politici do jisté míry komunisté – alespoň, pokud jde o sociální stát.

A nejen politici. Francouzi svůj sociální stát milují, což se projevuje v politických preferencích pravicových politiků: žádní neexistují. Dokonce i „radikálně pravicová“ Marine Le Pen vyznává levicovou ekonomickou doktrínu, byť poněkud odlišnou od prezidenta Macrona nebo jeho předchůdce Hollanda. Neexistuje ani jeden významný francouzský politik, který by hlásal ekonomický liberalismus: nízké daně, omezenou roli státu, pružný trh práce a snadné podnikání. Tedy vše, co funguje například v sousedním Švýcarsku. Francouzi chtějí sociální jistoty, ale platit by za ně měl někdo jiný: podle obecných představ boháči, podnikatelé, buržoazie. 

Jenomže míra zdanění má své meze. Kromě toho, Francie si své velké podniky – „národní šampiony“ – hýčká různými výhodami a pobídkami. (Češi také hýčkají velké podniky, ovšem převážně zahraniční. To je ale jiná kapitola.) Je tedy třeba brát peníze někde jinde. Ale kde? 

Na trzích dluhopisů, samozřejmě. Ještě v roce 1980 činil francouzský veřejný dluh jen 21 procent HDP. Poté nezadržitelně rostl. Chvíli se zdálo, že společná evropská měna zavede rozpočtovou disciplínu, ale trvalo to vskutku jenom chvíli. Dluh nyní sahá k 97 procentům HDP, což je o dvě třetiny více než v době, kdy Francie přijímala euro.

Je-li řeč o veřejném dluhu, neměli bychom pominout dluh soukromý. Aby francouzský podnikatelský sektor, těžce zatížený daněmi, regulacemi a celým aparátem pokročilého sociálního státu, mohl vůbec fungovat, musí se rovněž zadlužovat. Soukromé firmy dluží 193 procent HDP. Je to dluh více než dvojnásobný ve srovnání s rokem 1980. Přesto je francouzská průmyslová výroba co do objemu na úrovni roku 1999!

Mohli bychom ještě pokračovat dluhem domácností, dluhem francouzských státem vlastněných podniků, ale celkový obraz by to nezměnilo. Francie je silně „obézní“ sociální stát v pokročilém stádiu, který jen pro udržení stávající výkonnosti potřebuje stále větší objem dluhů. Jakékoli reformy by byly pro občany velmi nepříjemné; občané to vědí a nechtějí je.

Problémy mají ještě jeden rozměr. Francie je pyšná na svoji vzdělanost a na své prestižní vysoké školy a výzkumné ústavy. Jenže pokud jde o všeobecnou ekonomickou gramotnost, její úroveň není skvělá. Podle mezinárodního výzkumu společnosti Standard & Poor's, jen 52 procent Francouzů ovládá základní finanční počty. Jestliže jen polovina dospělé populace zná pojmy jako složené úročení a diverzifikace, jaký podíl se asi vyzná v základech makroekonomie? Přesto jsou Francouzi ekonomicky gramotnější než Italové nebo Španělé. 
​
A Češi? S 58 procenty finančně gramotné populace jsme na tom o procentní bod lépe než Švýcaři nebo Američané. Nejsme hloupý národ, jen naše politika není v dobrém stavu.

A zde je stručný výčet požadavků "žlutých vest", jak jej uvádí server Mediapart. Upozorňuji, že nejde o oficiální hnutí, takže věcná správnost není zcela zaručena.

- Odstranit bezdomovectví
- Větší daňová progresivita
- Minimální mzda 1300 euro měsíčně čistého
- Zvýhodnit malé podniky, přestat s budování obchodních center
- Parkování v městských centrech zdarma
- Zateplení domů a bytů
- Větší daně pro korporace (McDonald's, Google, Amazon, Carrefour, atd.), nižší daně pro malé podniky
- Stejný systém sociálního zabezpečení pro všechny (včetně OSVČ)
- Plně socializovaný, solidární penzijní systém
- Konec zvyšování daní z pohonných hmot
- Minimální penze 1200 euro měsíčně
- Všichni volení představitelé budou pobírat mediánovou mzdu
- Všechny mzdy, důchody a dávky budou indexovány podle inflace
- Ochrana francouzského průmyslu, zakázat přemisťování výroby do zahraničí (interdire les délocations)
- Ochrana zaměstnanosti: všichni zahraniční pracovníci, budou na francouzském území placeni podle francouzských zákonů a budou mít stejná práva
- Omezit pracovní smlouvy na dobu určitou (contrats à durée déterminée)
- Konec daňových zvýhodnění pro podniky zaměstnávající pracovníky s nižší mzdou než 2,5 násobek zákonného minima
- Zahájit národní plán výroby vodíkových vozidel
- Konec úsporné politiky (fin de la politique d'austérité)
- Řešit příčiny imigrace na místě
- S žadateli o azyl je třeba dobře zacházet. Mají nárok na ubytování, bezpečnost, výživu a na vzdělání pro děti. 
- Spolupráce s OSN, aby uprchlické tábory byly otevřeny v řadě zemí
- Neúspěšní žadatelé mají být vráceni do zemí původu
- Zahájit skutečně funkční politiku integrace, včetně jazykových kursů
- Maximální povolená mzda smí činit 15000 euro měsíčně (hrubého)
- Zavést regulaci nájmů
- Stavět více sociálních bytů
- Zákaz privatizace státního majetku
- Znárodnění elektrických podniků a plynáren, odpovídající snížení cen energií
- Okamžitý konec rušení menších železničních tratí, poštovních úřadů, škol a mateřských škol
- Vynaložit náležité prostředky na psychiatrickou péči
- Zavést do Ústavy lidové referendum
- Znovu zavést sedmileté funkční období prezidenta republiky
- Snížit důchodový věk na 60 let pro všechny, s výjimkou fyzicky náročných profesí, kde by se odcházelo do penze již v 55 letech
- Konec doživotní prezidentské imunity proti trestnímu stíhání
- Zvýhodnit železniční dopravu
- Zrušit srážkovou daň z cenných papírů
- Zdanit palivo pro námořní plavidla a letecký petrolej

Ekonomicky zvláště "zajímavé" body jsem zvýraznil.

Je to častá otázka v hospodských diskusích i na sociálních sítích: jestliže Česká republika dosáhla 66 procent výkonnosti Německa, proč české mzdy dosahují pouze 33 procent německého průměru? Teprve nedávno Češi předstihli v kupní síle Řecko a dostali se na 23. místo v Evropě (s 66,4 procenty evropského průměru.) Jak je možné, že prosperující česká ekonomika stěží předstihla chronickou krizí postižené Řecko?

Tyto otázky mají dvě roviny. Za prvé, jak je to vlastně s ekonomickou výkonností a kupní silou? A za druhé, proč Německo bylo a je tradičně bohatší než české země?

Nejprve krátká exkurze do historie. Průmyslová revoluce začala v Anglii a naplno se rozvinula kolem roku 1840. Zhruba s desetiletým zpožděním zasáhla země Beneluxu, severní Francii a Porýní. Kolem roku 1860 již probíhala na většině území Německa. Během 70. let 19. století zasáhla západní Prusko a české země. A zhruba o dalších deset let později dorazila do Rakouska a Uherska.

Češi ovšem začali s industrializací zhruba ve stejné době jako Švýcaři a dříve než Rakušané, Švédové nebo severní Itálie. Žádná "tradice" tedy není důvodem, proč je Česko chudší než Německo. Odpověď je třeba hledat v dědictví totalitní ekonomiky. Socialismus dokázal zničit konkurenceschopnost průmyslu, o službách nemluvě. Neexistence burz a obchodních bank způsobila nedostatečnou kapitalizaci ekonomiky, což byl handicap, který se od roku 1989 nepodařilo překonat. Privatizace umožnila příliv zahraničního kapitálu, který byl sice nutný, na druhé straně ovšem učinil z domácího kapitálu zanedbanou popelku.

Korunu všemu nasadily nepromyšlené investiční pobídky. Proč má například český daňový poplatník dotovat automobilku BMW kvůli vytvoření 250 pracovních míst? Tento příklad (a mnoho dalších) je čirá ekonomická absurdita, jeden z důvodů, proč Česko je stále chudé a pokud se věci nezmění, chudé zůstane. Takovéto investice nepřinesou Česku žádné know-how ani žádné rozumné příjmy z mezd nebo z daní. Prosperitu nevytváří dotace a pobídky. Prosperita je tam, kde se čerpají dividendy. Což je v případě českého průmyslu a bankovnictví převážně v zahraničí.

Jak je tomu s kupní silou? Jednoduše řečeno, české příjmy jsou na zhruba dvou třetinách západní úrovně čistě z toho důvodu, že podle statistik je v této zemi stále relativně levně. Spotřební zboží, služby, bydlení, toto vše ve svém souhrnu vychází levněji než v Německu, Británii nebo dokonce v Lucembursku, takže Češi v tomto směru nevycházejí jako úplní nuzáci. Ovšem kilometr za Rozvadovem tato výhoda pochopitelně padá, takže český turista si dodnes na Západě připadá jako chudý příbuzný. Mimochodem, ani lepší domácí kupní síla není zadarmo: platíme za ni obecně nižší kvalitou zboží v českých obchodech, neboť toto zboží vyráběné pro chudáky z Východu nemá stejné vlastnosti jako obdobné zboží na Západě.

Pomohlo by přijetí eura? Odpověď poskytuje nadšení, s jakým tuto myšlenku podporuje český exportní průmysl. Exportérům jde v první řadě o udržení nízkých nákladů – nikoli o blahobyt zaměstnanců. Přijetí eura by znamenalo velmi pomalý růst českých příjmů v jakékoli dohledné budoucnosti. Proč: protože přijmout euro by znamenalo definitivně zrušit možnost posilování české koruny, což byl mechanismus, který velmi výrazně přispěl ke konvergenci české ekonomiky a k růstu příjmů během let 1998-2008.

Byl, ale již nějakou dobu není. Zásadní čáru přes rozpočet učinila intervence proti české koruně, která začala na podzim 2013 a která českou ekonomickou konvergenci vrátila o řadu let nazpět. Intervence v zásadě znamenala fixaci koruny na euro po dobu několika let a vytvoření situace, která koruně zabrání významně sílit během několika let po jejím ukončení.

Přesto zastánci eura do omrzení opakují argument, že by společná měna pomohla Česku dohnat Německo. Je to možné? Odpověď poskytují statistiky ekonomické výkonnosti různých evropských zemí během let 1999-2017. V Evropě nenajdete ani jednu zemi, které by přijetí eura prokazatelně pomohlo.

Pokud se podíváme na EU plus země OECD, následujících deset ekonomik si během uvedené doby vedlo vzhledem k Německu nejlépe: Irsko, Norsko, Austrálie, Singapur, Island, Švýcarsko, Litva, Lotyšsko, Kanada, Česko (vyjádřeno GNI per capita, Gross National Income podle Světové banky). Ty z uvedených zemí, které používají euro, mají zároveň nízkou a rovnou sazbu daně z příjmů. A nezapomínejme, že Irsko, Litva a Lotyšsko prožily kvůli euru ošklivou bankovní a hospodářskou krizi, které by se s vlastní měnou velmi pravděpodobně vyhnuli (jako Češi nebo Poláci).

Naopak nejhůře relativně k Německu si vedly Nizozemsko, Portugalsko, Kypr, Belgie, Francie, Řecko, Velká Británie, Itálie, Lucembursko a Japonsko. Posledně uvedená země trpí vleklou stagnací již od počátku 90. let, navíc má těžkou demografickou krizi. Británie nesla následky bankovní krize vzhledem k abnormální přebujelosti tohoto sektoru.
​
Euro tedy prokazatelně nepomáhá. Řešení neuspokojivého stavu českých příjmů je třeba hledat jinde  a jinak.

Mezi veřejností panuje rozšířené přesvědčení, že Spojené státy jsou skutečně hodně zadlužené. Platí to pro federální rozpočet, ano. Pokud ovšem jde o podnikové úvěry, zlatá medaile za objem — a hlavně za růst — by patrně putovala do Číny.

Vždy, když hrozí recese, Čína šlápne na plyn a recesi ujede. Ovšem po této jízdě zůstává dluhová stopa. Málokdo ví, že objem čínských podnikových úvěrů již přesáhl hladinu 210 procent HDP.

Pokud jde o úvěry domácnostem, ještě historicky nedávno byla tato proměnná prakticky na nule. Nyní již útočí na hladinu 50 procent HDP. Americké úvěry domácnostem jsou sice stále na vyšší úrovni, avšak s klesající tendencí. Americká ekonomika přitom dokáže růst i takto.

Co z toho všeho vyplývá? Čínský ekonomický růst byl doposud vždy financován dluhem. Když hrozila recese nebo krize, centrální banka vždy vytáhla nějakého králíka z klobouku a jelo se dál. Jak dlouho ale může dluhem financovaný extenzivní růst pokračovat? Nikdo neví. Jsme svědky gigantického ekonomického experimentu. Tento experiment musí nutně jednou mít konec, ale zatím nikdo nedokáže předpovědět, kdy ten konec nastane.

Světová ekonomická situace nevypadá na první pohled vůbec špatně. Americká ekonomika roste 3% meziročním tempem, nezaměstnanost (3,7 %) byla naposledy takto nízká v roce 1969. Inflace je pod kontrolou – makroekonomická situace takřka z říše snů. Také eurozóně se daří celkem dobře, samozřejmě s přihlédnutím k jejím omezením, která jsou dána těžším daňovým břemenem, nepružnými zákoníky práce, ochromenými bankami a byrokracií. I tak je růst slušný (1,7 procenta meziročně) a nezaměstnanost snesitelná (průměrně 8,1 procenta). Inflace rovněž pod kontrolou.

Z mimoevropských ekonomik prožívá recesi pouze Argentina a Saúdská Arábie. Proč tedy panuje taková úzkost? Proč neustále slýcháme otázku „kdy přijde další krize a jaká bude“? Proč se světovým akciovým trhům nedaří a dokonce i akcie prosperujících amerických firem zaznamenávají silné záchvaty paniky?

Akciový index MSCI World poklesl od počátku roku o 3,56 procenta, MSCI Euro dokonce o 14,18 procenta. Z regionálních indexů je pouze MSCI North America od začátku roku v plusu, a to o pouhé jedno procento. Proč?

Nejprve k často kladené otázce ohledně budoucí krize. V první řadě je třeba rozlišovat mezi krizí a recesí. Recese je dočasný, nepříliš hluboký pokles ekonomiky, ke kterému dochází jednou za několik let. V americké ekonomice byla většina poválečných recesí spojena s nadměrnými investicemi do nemovitostí. Významnou výjimkou byla recese, která začala v březnu 2001 a která byla spojena s nadměrnými investicemi do internetových společností a komunikačních technologií.

Jaký je tedy rozdíl mezi recesí a krizí? Recesi lze přirovnat ke koloně na dálnici, která je způsobena zúžením do jednoho pruhu. Je to nepříjemné, musíte někdy i dost dlouho stát, ale když se konečně proploužíte kritickým úsekem, vše je opět v pořádku.

Krize je v této analogii zastavení vozidla způsobené nárazem do stromu. Sama se nenapraví, havárie vyžaduje nouzová opatření. Krize bývají spojeny s bankovními krachy a systémovým ohrožením ekonomiky. Mohou zanechat i trvalé následky na zdraví ekonomiky a dokonce i politiky: příležitost posílit ruku státu je natolik lákavá, že málokterý politik odolá. Někdy je dědictví těchto nouzových opatření dokonce horší, než následky krize samotné: vzpomeňme na prezidenta F.D. Roosevelta, který málem zavedl v Americe socialismus s regulovanými cenami a státním plánováním. (Toto opatření naštěstí včas zrušil Nejvyšší soud jako protiústavní).

Recese během let 2007-2009 byla doprovázena finanční krizí, což mělo na obou stranách Atlantiku své dopady. Regulace byla zpřísněna, banky zachráněné penězi daňových poplatníků musely výrazně omezit rizikové úvěrování. V USA se podařilo krizi vyřešit, byť za cenu značného růstu federálního dluhu. V Evropské unii se to doposud nepodařilo.

Tento rozdíl z velké části vysvětluje nevalnou výkonnost evropských akciových burz. Kontinent, kde valnou část burzovní kapitalizace představují banky a pojišťovny, nemůže vykazovat skvělé výnosy akciových indexů. (A když je řeč o kontinentu: pro Británii to platí dvojnásob.) Kromě toho, Evropa postrádá svoji obdobu firem jako Google, Apple, Amazon, a tak dále. Naopak má vysoce výkonný úřednicko-politický aparát schopný a ochotný udílet pokuty technologickým firmám a tvořivě vymýšlet stále další regulace.

Vzpomeneme-li na poslední americkou recesi (doprovázenou bankovní krizí), která začala v prosinci 2007, musíme zároveň vzpomenout i na obrat akciových trhů směrem k poklesu, který nastal během října 2007. Pokud nyní akcie zamíří „k jihu“, bude to znamenat opakování katastrofického scénáře?

Recesi během roku nebo dvou nelze vůbec vyloučit. Americká ekonomika běží zhruba 1,5 procenta nad svým potenciálem – ani zcela zdravá ekonomika nemůže takto vysoké otáčky snést, aniž by došlo ke zvolnění v poměrně blízké době. Připomeňme, že podobné přehřátí vykazovala americká ekonomika koncem 90. let. Co následovalo, víme.

Naproti tomu je velmi nepravděpodobné, že se zopakuje bankovní krize, která měla kořeny v nemovitostní bublině. V první řadě, bankovní aktivita je v současnosti velmi umírněná ve srovnání s rokem 2007. Dále, ceny amerických nemovitostí se vyrovnaly svým maximům z roku 2006, ovšem objem peněz je nyní 2,2 vyšší než tehdy. Bublina nehrozí.
​
I pouhé zpomalení ekonomiky (bez recese a bez krize) se ovšem může projevit na poklesu cen akcií. Americké akcie jsou sice nadhodnocené jen asi o 12 procent oproti teoreticky rovnovážné ceně, ale trh je nervózní a příliš si zvykl na rychlý růst zisků během roku 2018. Prostor pro příjemná překvapení je nyní již relativně omezený, prostor pro zklamání je velký. Minulá výkonnost není zárukou budoucí návratnosti – ovšem minulé průšvihy celkem jistě předvídají problémy v budoucnosti. Tak už to v ekonomice i na burze chodí.

VYBRANÉ AKCIOVÉ INDEXY MSCI:

INDEX CEN BYTŮ CASE/SHILLER:

Jak by se vyvíjela historie, kdyby se Rakousko-Uhersko v roce 1918 nerozpadlo?
​
Císař Karel I. by velmi pravděpodobně umožnil přechod ke konfederaci. Češi (a možná i Moravané) by patrně dostali svoji vládu a svůj parlament, podobně jako Uhři již v roce 1867. Zůstala by společná měna, společná zahraniční a obranná politika financovaná z federálního rozpočtu. Impérium by zůstalo jednotným hospodářským prostorem, který by do značné míry připomínal Evropskou unii, ovšem více integrovanou ve srovnání s jejím současným stavem.

Možná by toto uspořádání fungovalo. Možná dokonce dobře. Jenomže si představme situaci federalizovaného Rakouska-Uherska v roce 1918: bída a válečné dluhy. Obrovská inflace bude jen otázkou krátkého času, téměř jako v sousedním Německu. Není to žádná historická fikce, nýbrž skutečnost: během let 1919 až 1923 vzrostla peněžní zásoba Rakouské republiky o 14 250 procent. Index životních nákladů vzrostl 722 násobně. Podobný osud postihl i Maďarsko. Pouze Československo se poválečné hyperinflaci dokázalo vyhnout.

Kdyby Rakousko-Uhersko bylo bývalo zachováno, neměli bychom Rašína a tvrdou korunu. A i když Rašínova politika nebyla bez nepříznivých vedlejších účinků, stále představovala ve srovnání s rakouským a maďarským marasmem lepší možnost. V případě zachování monarchie bychom se hyperinflaci nevyhnuli.

Jak by se dále mohla vyvíjet historie hypotetické federace? Během druhé poloviny 20. let by došlo k hospodářskému oživení. Byla by zavedena zlatem krytá rakouská koruna, veřejné finance by byly stabilizovány, podstatně by poklesly úrokové sazby a banky na území federace by začaly mocně půjčovat. Opět zde není třeba fantazírovat, protože k témuž vývoji došlo i ve skutečnosti, po rozpadu monarchie.

S příchodem 30. let se ovšem hlásí hospodářská krize. V květnu 1931 krachuje vídeňská banka Creditanstalt, což je tehdejší obdoba pádu Lehman Brothers. Bankovní krize má nedozírné důsledky. Vídeň řeší problém krachujících bank, nadhodnocené měny a hospodářské krize současně. Nedaří se. Nezaměstnanost přesahuje v roce 1933 hodnotu 16 procent (v ostatních státech Federace, zejména v Čechách, na Moravě a v Uhersku, jsou čísla ještě horší).

Hospodářská krize vede k politické radikalizaci. V Rakousku vítězí ve volbách autrofašisté; v Uhersku hnutí Šípových křížů; v Čechách a na Moravě slovanští nacionalisté, ovšem v Sudetech získává drtivou podporu Henleinova strana, která si bere za vzor diktátorský Berlín, nikoli demokratickou Vídeň. Federální parlament je beznadějně rozhádaný a neschopný akce. Federální vláda hodlá nastolit pořádek silou. Je tu ovšem háček: české, moravské a uherské regimenty vypoví poslušnost. 

Propuká občanská válka, na jejímž konci v roce 1939 se někdejší demokratická federace rovnoprávných národů ocitá v područí Německa a jeho vládnoucí nacionálně socialistické ideologie. Císař Karel I. prchá do exilu, z demokratické konstituční monarchie nezbývá nic.

Je tento scénář přitažený za vlasy? Ale kdepak, vůbec ne. Většina z událostí zde popisovaných se skutečně stala, s výjimkou občanské války ve federalizovaném Rakousku-Uhersku. Ta by však byla logickým pokračováním vývoje, kdyby se monarchie nerozpadla již v roce 1918.

Dejme tomu, že by se rakouské armádě podařilo potlačit vzpouru Čechů, Moravanů a Uhrů, byť za cenu těžkých ztrát. Jednota monarchie by zůstala zachována, ovšem za cenu výjimečného stavu a rozpuštění parlamentu na dobu neurčitou. Moci se ujímá něčí silná ruka a císař Karel I. zůstává jen bezmocnou ceremoniální figurou. V monarchii vládne diktátor, který si logicky hledá spojence mezi sobě podobnými – a kdo je geograficky i jazykově nejblíže? Hádejte, můžete jednou.

Je tento scénář absurdní, vyloučený, fantastický? Vůbec ne. Něco podobného se stalo v sousední Itálii, byť bez občanské války. Rakouská republika měla své vlastní fašistické hnutí a není důvodu předpokládat, že by v podmínkách federativní monarchie toto hnutí bylo méně významné.

Existuje i vysoce hypotetická možnost, že reformované federativní Rakousko-Uhersko by se stalo hrází demokracie a lidských práv, která by včas pomohla zastavit šíleného führera, který byl mimochodem rakouského původu. (V rakouských školách dodnes dětem lžou, že Hitler byl Čech, což je nesmysl.)

​Tato varianta vývoje je však nejméně pravděpodobní ze všech tří. Nebere totiž v úvahu přirozenou nestabilitu mnohonárodnostních federací, a to zejména během období hospodářských krizí. Což je univerzální dějinná zákonitost, která platila vždy a navždy také platit bude.

​Ze všech výrobních faktorů je v moderní ekonomice nejdůležitější práce. Ve znalostní ekonomice pak práce duševní. Přesto ekonomové věnují pozoruhodně málo pozornosti hlavnímu předpokladu duševní práce: inteligenci.

Již dlouho je znám vztah mezi výkonností jednotlivých ekonomik (měřenou výší hrubého domácího produktu na hlavu) a mezi průměrným inteligenčním kvocientem jejich obyvatel. Ten se skutečně výrazně liší mezi jednotlivými zeměmi, přičemž rozdíl lze vysvětlit různými hypotézami. Velmi často se jedná o nedostatek tzv. mikronutrientů: minerálů, stopových prvků a vitamínů. 

Lékařské studie dokládají, že například nedostatek železa má za následek nižší IQ dané populace o několik bodů. „Střední celkové IQ skóre ve skupině zkoumaných osob trpících chudokrevností v důsledku nedostatku železa bylo o 12,9 bodů nižší než v kontrolní skupině, přičemž tento rozdíl je statisticky významný,“ uvádí práce kolektivu autorů z roku 2007 pod vedením L. Agaoglu. 

Rozdíl v průměrném IQ populace ve výši 12,9 bodu představuje například rozdíl mezi Jižní Koreou a Argentinou. Anebo mezi Norskem a Irákem, případně mezi Dánskem a Eritreou.

Podobný efekt má nedostatek jódu, dávno známá choroba, díky níž vzniklo v 18. století ve švýcarské francouzštině slovo „crétin“. V Evropě je tento jev nyní vzácný, protože jód, nedostatkový v potravě vnitrozemských národů, čerpáme z obohacené kuchyňské soli. 

Naopak relativně novým jevem je chronická otrava fluorem, která má rovněž devastující vliv na IQ zjištěný řadou studií. Tento v Evropě prakticky neexistující jev je rozšířený v severní Africe, na Středním východě (se zvláštním zřetelem na pásmo Gazy), v Íránu, Pákistánu a na mnoha lokalitách v Číně a v Indii. Výzkumníci S. Ayoob a A.K. Gupta uvádějí, že riziku chronické otravy fluorem je vystaveno 200 milionů lidí ve 25 zemích. Podle jedné z indických studií trpělo 60 procent dětí se silně podprůměrným IQ (pod 80 bodů) otravou fluorem. V pásmu vysoké inteligence se tato otrava prakticky nevyskytla.

Nabízí se myšlenka, zdali nejlepší formou rozvojové pomoci není asistence v oblasti mikronutrientů a skutečně nezávadné vody. Ale to ještě není všechno.

Zůstaneme-li v Evropě a v USA, můžeme pozorovat tzv. Flynnův efekt. Tento jev nese jméno novozélandského politologa Jamese Flynna, který jako první upozornil na fakt, že statistiky průměrného IQ obyvatel vyspělých zemí udávají v průběhu času stále lepší výsledky. Většina expertů vysvětluje tento jev lepší výživou (nedostatek jódu a železa patří minulosti), lepším vzděláním a také potlačení příbuzenského křížení – už ani mezi šlechtickými rody není zvykem brát si bratrance a sestřenice.

Nedávno však Ole Rogeberg a Bernt Bartsberg publikovali v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America studii provedenou celkem na 730 tisících norských branců počínaje rokem 1970. Norští vědci zjistili, že muži narození v roce 1991 mají průměrně o pět bodů nižší IQ než jejich předchůdci narození v roce 1975. 

Pokud studie není zatížena metodickou chybou, jde o prozatím nejsilnější doklad zpětného Flynnova efektu. Již dříve dvě britské studie dokumentovaly pokles průměrného IQ o 2,5 až 4,3 bodu za deset let. Tyto studie však byly kritizovány pro nízký počet měření. Nejnovější norská studie však tímto nedostatkem netrpí.

Příčiny? Britský výzkumník Michael Shayer vidí možné důvody hloupnutí populace ve vlivu herních konzol, „chytrých“ telefonů a dalších technických zařízení. „Vezměte si dnešní čtrnáctileté Brity,“ říká Shayer, „úlohy z matematiky a přírodních věd, které by v roce 1994 vyřešila čtvrtina z nich, dokáže dnes vyřešit jen 5 procent.“ Teorie „digitální demence“ je poměrně rozšířená. Zapadá do ní i informace, že Islanďané – jeden z nejsečtělejších národů na světě – koupili v roce 2017 o 47 procent knih méně než v roce 2010. Znepokojivých 22 procent dětí do patnácti let má problémy se čtením textu v rodném jazyce. 

Klesající výkonnosti studentů čelí i Švédsko. Oficiální dokument PISA (program pro mezinárodní srovnání studentských výsledků) z roku 2015 předkládá ještě jiné než „digitální“ vysvětlení:

„Švédsko čelí obtížné výzvě týkající se studentů zahraničního původu. (…) Studenti imigrantského původu (v první a druhé generaci) dosahují o 70 bodů nižších výsledků v přírodních vědách než studenti domácího původu.“ Švédský průměr testu PISA v přírodních vědách dosahuje hodnoty 493 bodů, shodně například s Českou republikou.

Tyto údaje však není třeba přijímat s beznadějí. Neexistuje žádný důvod věřit, že rozdíly v IQ jsou dány barvou pleti. Zátěž plynoucí z životního stylu (mikronutrienty, příbuzenské křížení) lze v průběhu generací odstranit. Průměrné IQ v USA v roce 1932 by například podle měřítek z roku 1997 dosahovalo jen 80 bodů. A přece se Amerika časem stala světovou vědeckotechnickou supervelmocí. 

Při příležitosti desátého výročí pádu Lehman Brothers je mezi analytiky a ekonomy zvykem tuto událost komentovat. Pro tuto příležitost jsem vybral svoji neveřejnou analýzu z listopadu 2007, tedy z doby, kdy bankovní krachy byly teprve věcí budoucnosti — aby bylo zřejmé, že akutní fáze finanční krize měla dlouhou předehru. Zde je text této analýzy bez pozdějších úprav:

Americká hypotéční krize nemá konce a stále více ovlivňuje zbytek světa. Včetně České republiky.
​
Ještě před pár týdny si většina analytiků myslela, že trh už je z nejhoršího venku. Jenže to ještě nebyly ani částečně publikovány odhady ztrát amerických bank. V listopadu však přišla sezóna špatných zpráv. A trh, ačkoli je mohl racionálně očekávat, se octl ve stavu naprostého šoku a konsternace. Svědčí o tom například vývoj akcií bankovní skupiny CitiGroup:

Akcie poklesly od června 2007 o více než 35 procent, přičemž v červnu se o problému dávno vědělo. Kdyby někdo měl zájem o učebnicový příklad neefektivity trhů při zpracování informací, zde je.
Zmíněné ztráty amerických bank jsou podle posledních dostupných údajů ze 16. listopadu 2007 rozloženy takto:

Celkem tedy přímé ztráty ze špatných hypoték dosahují podle posledních součtů něco přes 36 miliard dolarů. To samo o sobě není velká částka vzhledem k velikosti americké ekonomiky nebo bankovního sektoru. Jde o necelé 0,3 procenta HDP, což je pakatel. Hlavní nebezpečí ale tkví jinde. Podobně jako u plovoucího ledovce je vidět jen asi jedna jeho desetina, u špatných hypotéčních úvěrů může celkový rozsah přímých ztrát dosáhnout hodnoty až 400 miliard dolarů, uvádí analytik Jan Hatzius z Goldman Sachs. To je již makroekonomicky velmi znatelná částka.

Nejhorší zprávy však teprve přijdou. Hlavní problém podle Hatzia spočívá v možnosti úvěrové restrikce. „Pravděpodobné ztráty z hypoték představují významně větší makroekonomické riziko, než se všeobecně předpokládá. Není však obtížné vidět, jak takovýto šok může způsobit závažnou recesi nebo alespoň dlouhé období velmi pomalého růstu,“ uvedl Hatzius v rozhovoru pro agenturu Bloomberg.

Jaký mechanismus může způsobit recesi? Banka, která utrpí ztráty a chce si zachovat kapitálovou přiměřenost v přibližné hodnotě 10 procent, musí snížit celkový objem úvěrů o deset dolarů za každý dolar kreditních ztrát. Uplatňuje se pákový efekt. Pokud bychom tedy předpokládali, že celkové přímé ztráty budou činit „jen“ 200 miliard dolarů, banky budou muset snížit objem úvěrů o 2000 miliard dolarů. To je téměř 15 procent HDP. Takovéto drastické snížení úvěrové aktivity by samozřejmě mělo drtivý dopad na ekonomiku. A to i v případě, kdy pokles úvěrování bude probíhat postupně.

Goldman Sachs předpovídá redukci objemu úvěrů o 7 procent celkové hodnoty všech amerických dluhů (což zahrnuje dluhy domácností, firem i vlády). John Stumpf, ředitel banky Wells Fargo, řekl, že trh nemovitostí je v nejhorším stavu od Velké deprese 30. let.

Mezitím v Číně došlo k podstatnému poklesu akciových trhů. Od začátku měsíce ke dni 16. listopadu poklesly čínské akcie o 16 procent (vyjádřeno v místní měně.) Nemovitostní index pro Čínu není k dispozici, takže nelze počítat ztráty na tomto trhu. Nemovitostní indexy jsou dostupné pro Hong Kong, ovšem s určitým zpožděním, takže „radostné“ zprávy z listopadu budou k dispozici teprve v lednu nebo v únoru 2008.
​
K dispozici jsou však některé zajímavé údaje z Evropy. Následující graf zobrazuje vývoj indexu nemovitostních akcií GPR 250 Property Shares Index World (slabá zelená čára) a akcie společnosti Immofinanz (silnější červená čára). Immofinanz je rakouská firma, která investuje do komerčních nemovitostí převážně ve střední a východní Evropě, zčásti v západní Evropě. Její výkyvy jsou silnější než výkyvy indexu především díky pákovému efektu.

Zdroj: Immofinanz.at

Zlověstný termín „credit crunch“ (patrně nejvýstižnější český překlad by mohl znít „úvěrové zdrcnutí“) tedy ovlivňuje i středoevropský a český trh nemovitostí. Nic naplat, že české hypotéky jsou v zásadě zdravé: psychologie trhu si žádá svoji daň bez ohledu na fundamentální údaje.
​
Pokud však jde o tržní fundamenty, na českém trhu bydlení lze v příštím roce nebo dvou čekat změny: nutné oslabení tempa růstu objemu hypoték bude mít za následek oslabení poptávky, kdežto trvající developerská aktivita zvýší nabídku. Očekávané důsledky na ceny bytů a domů jsou zřejmé.

psáno 17. listopadu 2007

V září 2018 uplyne deset let od začátku akutní fáze americké finanční krize. Všichni známe nechvalně proslulé jméno investiční banky Lehman Brothers. Ale krize měla mnohem složitější a zajímavější děj. Připomeňme si několik významných dat:
​

• Pátek 14. března 2008: Krachuje investiční banka Bear Stearns. Okamžitě ji kupuje banka JP Morgan za 7,5 procenta její předkrizové hodnoty.
• Úterý 6. května 2008: Americký ministr financí Hank Paulson tvrdí: „Skutečně věřím, že to nejhorší je za námi.“
• Neděle 7. září 2008: Vláda zachraňuje Fannie Mae a Freddie Mac, dvě obrovské instituce specializované na trh hypoték.
• Pondělí 15. září 2008: Ministr financí Hank Paulson prohlašuje, že stát již nebude zachraňovat žádné banky ani finanční společnosti. Vzápětí investiční banka Lehman Brothers vyhlašuje bankrot. Trhy jsou v šoku a v panice. Finanční svět je v největším nebezpečí od prosince 1930, kdy krach Bank of United States zahájil nejhorší fázi Velké deprese.
• Úterý 16. září 2008: Federální rezervní systém poskytuje pojišťovně AIG nouzovou půjčku v hodnotě 85 miliard dolarů. Výměnou získává 79.9 procenta akcií a stává se tak prakticky jediným významným akcionářem. 

O čtyři roky později „Fed“ prodá své akcie AIG se ziskem 23 miliard dolarů. To však v září 2008 ještě nikdo netuší. Stojí za zmínku, že o záchraně AIG rozhodl jediný člověk: Ben Bernanke, tehdejší předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému. Jako hlava centrální banky byl politicky nezávislý a měl příslušné pravomoci.

GRAF: VÝVOJ CENY AKCIÍ AIG OD ROKU 1978

Zdroj: Google.com

​Bernankeho rozhodnutí bylo terčem mnohých kritik. Člen sněmovny reprezentantů za Demokratickou stranu Frank Barney byl rozhořčen, že Bernanke jednal bez svolení zákonodárců. Nancy Pelosi, mluvčí Sněmovny reprezentantů (ze stejné strany) se pohoršovala nad náklady, které činily 85 miliard dolarů. Pohoršovali se i zastánci volného trhu bez státních zásahů – pravice i levice byly vzácně zajedno.

Jenomže Bernanke byl na rozdíl od všech politiků akademickým expertem na příčiny a průběh Velké deprese ve 30. letech. Věděl, že bez rychlé akce požár přeskočí na další banky. A rozhodně neměl v úmyslu vstoupit do dějin jako předseda Fedu, za jehož funkčního období propukla nejhorší finanční krize v dějinách Ameriky. 

Panika neskončila hned. Do konce roku 2008 zkrachovaly ještě další banky, Washington Mutual a Wachovia. Krize zasáhla i Evropu. Irsko a Island se kvůli nezdravě zbytnělému bankovnictví dostaly na pokraj státního bankrotu. Většina západoevropských zemí musela v nějaké míře zachraňovat své banky na účet daňových poplatníků. Mezitím akciový index Dow Jones padal a padal. Pád se zastavil až 6. března 2009 na hodnotě 6443,27 bodů – nejméně za předchozích dvanáct let. Koncem srpna 2018 měl „Dow“ hodnotu 25 964,82 bodu.

Historie dala Benu Bernankemu zapravdu. Jeho kontroverzní rozhodnutí zachránit AIG znamenalo podstatné ulehčení v nejhorší fázi krize – a nakonec se ukázalo, že pro stát bylo dokonce ziskové! Poučení: když hoří, nestarejte se o cenu vody.

Jaké jiné zkušenosti můžeme čerpat z krize roku 2008? Je zajímavé, jak pomalu se šířila. Americká média byla již v březnu 2007 plná zpráv o krizi hypoték. Hodně vypovídají i statistiky Google Trends: zejména četnost vyhledávacího slova „subprime“ (substandardní, v souvislosti s rizikovými hypotékami) v průběhu času. První vlna zájmu začíná v únoru 2007 a vrcholí v polovině března. Druhá největší vlna vrcholí v první polovině srpna 2007 – zhruba dva měsíce před začátkem pádu akciových trhů. Třetí největší vlna začíná až v polovině září 2008, v době pádu Lehman Brothers. Tehdy si trh s úžasem uvědomoval, co měl vědět už o rok a půl dříve.

Proč akciové trhy zaspaly začátek krize o půl roku, bankéři téměř o rok a půl a mnohým politikům význam krize nedošel dodnes? 

Možným vysvětlením je chybný výběr statistik. Ekonomové a analytici mají ve zvyku sledovat HDP, spotřebitelské ceny, nezaměstnanost a další statistiky, které bývají zpožděné a zkreslené. Jiné indikátory (například úvěrová aktivita bank, procento úvěrových selhání, relativní ziskovost podniků, peněžní inflace) blikaly rudě již na jaře nebo v létě roku 2007, kdy se situace dala zachránit mnohem levněji. Neschopnost standardní ekonomie vysvětlit krizi (tím méně ji předpovědět) zapříčinila popularitu pojmu „černá labuť“: naprosto neočekávatelný jev, který nelze nijak teoreticky uchopit.
​
Závěry?

1. Studujte ekonomickou historii, vyplatí se to.
2. Moderní makroekonomické modely můžete naopak s klidem ignorovat. Nefungují.
3. Krize přinášejí šance pro velmi levné nákupy.
4. Žádná „černá labuť nepřiletí jen tak, aniž by ji předem nehlásila řada indikátorů.
5. Je dobré vědět, které indikátory to jsou.
6. Příliš silné bankovnictví znamená riziko.
7. I státní zásah do ekonomiky může být občas prospěšný. Průměrně jednou za padesát let.

psáno pro Lidové noviny